Báseň pro Marcelu

odplála poslední planoucí větev haluzních dní
ve vzduchu dýmu utkvělé představy
rozhodly natřít se na modro
a
maskováni oblohou sploštěni do plochy
v definovaném nekonečnu
nevidí víc
než záblesk rozplynutí haluzních dní
ohněm ukovaný obraz hořících haluzí

les hořel
nad obzorem rudé záře
rozprostřeny tmou
v děsivém jekotu
hasnou

chlad rozetřen na chleba rozplyzl se do nekonečného zimního jara a léto ho utne

jádro stojí, pole se hnojí

a raní kohouti kokrhat budouti

slunce si stojí v poledne jak úhel pohledu

netiká ručička
nesviť už maličká
noční je lucerna
když v krvy za černa
zrychlený tep

nedýchej hned
ja tajen rozumu
dopřed už nehledím
slunce už nesvítí
lucernu zahalím

chlad v produ při zemi
zvuk blíže nese mi
nad strouhou v lupení
zní malé zachvění

cinkání cinkotů
na ouškách těkotu
malinké zvonečky
cinkají rolničky

brouček už nese mi
na cestě k domovu
odběhni od splavu
na hraně bleskové
nic e ti nastane

a mozek myslel u toho
na více Obloho

utaneš v rozměru
modré je ru

runa je vržena
dopadne do bázně
záchvěv ji odrazí

pohledy vrženy
sudba se stala
runa však sama
tam neplakala

děj bez děje
nikam už neplyne
rozluč se osude
naděj tě pomine

neumři poslední
naděje Naděje

nikdo se nesměje
krmě jsou poměje

v čechách už nechrochtá toliko prasátek
šunka je ceněna jako sůl Benátek

na poli nežije koroptev papoušků
neplaší zajíce
nekmitá po oušku
v dalekém hukotu
zanikla zem

pod koly výsměchu
chrochtám tu neplechu
chrochtám tu žně
chrochtám i v pelechu
chrochtám i své

točení zastav se
vesmír je v prdeli
lentilko obrať se