30 za 30

O některých věcech mě baví přemýšlet, a posléze třeba i psát česky. O jiných anglicky. Myslím, že na některých postech je znát, který jazyk byl v dané situaci můj první. No, a o něčem bych raději nepřemýšlel a nepsal. Třeba o téhle výzvě, u níž jsem neprozřetelně přislíbil účast ještě před zveřejněním pravidel. Focení není tak úplně můj šálek čaje. Tím spíše v časovém presu, mají-li ty fotky nějak vypadat. No, ale povedlo se. Myslím. Teď už jen zbývá napsat asi tři sta dalších slov a mám splněno.

Do focení lidí se mi moc nechtělo. Moc dobře vím, jak se zákon dívá na zachycování podoby osob a její následné šíření. Je to samozřejmě porušení osobnostních práv dotyčného, nedá-li k tomu souhlas. Viz třeba tady. Je pravda, že existují výjimky, ale před lety jsem se zúčastnil besedy na FSV UK s právníky, kteří se profesně zaměřují na mediální právo a ochranu osobnosti. Jejich názory se shodují s autorkou tohoto článku, licence zpravodajská, úřední, umělecká nebo vědecká jsou mimořádné výjimky, a proto je nelze vykládat extenzivně. Přeloženo do běžné češtiny platí, že ani profesionální novinář si nemůže dovolit fotit portréty náhodných lidí, kteří ho zrovna zaujmou, a pak je zveřejňovat, aniž by k tomu neměl souhlas dotyčných. Nebo, nedej bože, monetizovat. Onou mimořádnou výjimkou je samozřejmě veřejný zájem, a tak může vyfotit politika i ve chvíli, kdy mu to zrovna nevyhovuje, a snímek publikovat bez souhlasu dotyčného. Ale protože můj osobní zájem ke zveřejnění tohohle článku rozhodně neospravedlní porušování osobnostních práv jiných, snažil jsem se fotit tak, aby zásah do jejich soukromí byl co nejmenší.

Oni totiž na mých fotkách lidé jsou, jinak by byly poměrně nudné. Vypravil jsem se na pražské letiště, jediné civilní u nás, o kterém se dá s klidem v duši říct, že je mezinárodní. I když mi přijde, že kontroly na něm jsou nadprůměrně přísné, ke „spotterům“, což je vlastně šotouš, který místo vlaků fotí letadla, je velmi vstřícné. Ani focení letadel nebo vlaků mi moc neříká, přijde mi zajímavější do nich nasednout a někam odjet nebo odletět. Ale letadla mohou být vizuálně atraktivní, hlavně pro ty, kteří nelétají často.

Fotil jsem u jednoho z tuším tří oficiálních pozorovacích valů. Na rozdíl od většiny ostatních jsem vyrazil na blind a nekontroloval jsem si letové plány na Flight Radar či v jiné aplikaci – vím, že za tu půlhodinku bych měl stihnout nejméně pět přistání a vzletů. A taky že jo.

Někteří berou ten spotting opravdu vážně.

Jiní by raději vyrazili na prolézačky.

Ale spotteři na valu se soustředí, i když další letadlo poletí i za několik minut.

Já si raději seběhl udělat fotku mobilní kadibudky. To za ní jsou celní sklady, pravděpodobně leteckého paliva. Ale budka je pro spottery. Letiště myslí na všechno.

A je to tady, utekly asi tři minutky a do vzduchu jde první letadlo. Je to Norwegian, takže Boeing. Já teda Airbusy od Boeingů nepoznám, ale mrkl jsem se na web aerolinek.

Pauzu mezi dvěma letadly zpestří ostraha. Po uplynutí oné půlhodinky za plotem projede i policie.

Další letadlo vzbudilo u mých kolegů vlnu nevole. Je to nějaký private jet, malé soukromé letadlo. Do vzduchu se zvedne dlouho před pozorovacím valem, takže z něho nevidíme mnoho.

Zato staré dobré BA už mají klasický Airbus (nebo Boeing?), který se od země odlepí kousek od nás.

Někteří lidé si s sebou na pozorování letadel berou i psy. No, a ti mají úplně jiné starosti.

Takhle naopak vypadá přistání Smart Wings, tentokrát ale při pohledu zespodu na val. I když spotteři chvíli sledují rolující letadlo napravo od valu, Smart Wings dosednou zleva.

A na samý závěr se ukázali i lovci kešek. Letadla je nezajímala, zato na tenhle strom se nemohli vynadívat:

Uf, a je to. Třicet fotek různých stylů a témat za třicet minut.