Nepál – Everest Base Camp

18.10.1995, Příjezd do Káthmándú

Jedeme taxíkem do Cho Oyu Trekking a do hotelu Norbu Lingka. Mezitím naše batohy přistály s výjimkou toho od Gudrun, zřízenci jí i ostatním smolařům slibují batoh zítra. V turistické čtvrti Thamel večeříme na dvorku za doprovodu místní hudby (muka pro Zdeňka) zeleninu s rýží (muka pro Seppa a Zdeňka). Změtí neznámých uliček po tmě zpět do hotelu, orientace pouze podle bank, ty jsou jen v Thamel. Na každém rohu se nám nabízejí rikši, Sepp se chce svézt. OK, za 100 R jsou rychle nalezena dvě vozidla. Místo aby s námi jeli doleva, jak nám napovídá náš orientační smysl, zatáčejí s námi doprava. Ulice jsou stále temnější a temnější, tady jsme určitě špatně. Ve světle osamělé pouliční žárovky jim ukazujeme vizitku hotelu. Radí se kličkují s námi doprava, doleva, ptají se kolemjdoucích, zpocení šlapou do pedálů, vykrmení Evropani jsou tíha. Zdenek už se na jejich trápení nemůže dívat, chce vystoupit. Těch malých hubených kluků je mu líto. Na rušnější ulici, kterou poznáváme, seskakujeme.

Pohled z “naší” hotelové terasy

19.10. – Káthmándú

Jatka přímo za hotelem

Snídaně v osm (pro některé o něco později – recidivisté!), pěšky k Cho Oyu trekking vyjednat permit a let zpět z Lukhla. Taxíkem zpět do centra, což je tu každé auto, na které mávneme, stačí se i jen podívat na řidiče. Durbar Square – starý královský palác s desítkami chrámů kolem něj. Chrám Kumari – máme vzácné štěstí (opravdu tak vzácné?) vidět živou bohyni Kumari. To ubohé šestileté dítě se znuděné na dvě sekundy ukáže u okna.

Chrámy na Durbar Square

Evropsky oblečený mladý Nepálec nám nevyžádaně nabízí své průvodcovské služby za 100 R/osobu, souhlasíme s půlhodinovou prohlídkou hlavně proto, že mluví obstojně německy. Dnes se prý koná nějaká slavnost, takže je vidět víc než jindy. Nemůžeme posoudit. Obcházíme společně bezesporu velké kulturní a umělecké poklady, bohužel všechno je tak zanedbané, že bychom si jich bez našeho průvodce ani moc nevšimli. Na schodech do chrámů se povalují spící postavy, jsou to žebráci nebo odpočívající nosiči? Poblíž sedí svatí i méně svatí muži, Sadhus, zahalení do žlutých hávů, dlouhé dredy efektně rozprostřené přes kolena. Ten s nejdivočejší hřívou, která mu visí až na jeho špinavé bosé nohy, si před obličejem drží hadr. Za 10 R je připraven dát hadr pryč a nechat se fotografovat.

Více či méně svatí muži

Spokojeni s průvodcem hned za 5 $ domlouváme cestu do Bodnath a Pasumpatinath. Jedeme taxíkem, náš průvodce vedle řidiče, my čtyři vzadu. Tři sedí, já jako nejmenší ležím přes ně. K Bodnath je hustý provoz, zaprášená ulice samá jáma. Bodnath Stupa je ohromující. Velké břicho stupy sedí na stupňovitém podstavci uprostřed čtvercového náměstí. Zrovna nás míjí zpívající a modlící se skupina lamaistických mnichů. Červené roucho, pod tím žlutá vesta, dohola oholená hlava. I mnišky jsou dohola. Takže je dnes přece nějaký svátek? Celý den jsme viděli na ulicích sochy bohů, pomazané červenou barvou k nepoznání.

Stupa Bodnath

Po které se smí chodit

Samozřejmě točíme taky modlicími mlýnky

Taxíkem v osvědčeném zaléhacím pořádku jedem do Pasumpatinath. Na břehu řeky Bagmati, které bohužel připomíná spíš kloaku, stojí v ředě mnoho chrámů, které nám nevěrcům nejsou přístupné. Ve vodě se cákají děti, skáčou opice a sype se do ní popel spálených mrtvol. Podél břehu jsou umístěny takzvané Ghats, asi 2×2 m velké betonové plošiny, na kterých jsou nebožtíci na hranici dřeva spalováni. Všechny zbytky těchto pohřebních ceremonií končí ve vodě. Řada malých chrámů slouží svatým Sadhus jako obydlí. Dnes jsou doma pouze tři, jeden divoce skáče v meditujícím šílenství, další dva s dredy omotanými šňůrami z ořechových skořápek pózují před foťáky kolemjdoucích turistů. Cena je již známa. Než se s naším průvodcem Rana rozloučíme, váže nám kolem krku žluté nitě pro štěstí. Namasté.

Pasumpatinath

I ten čeká na almužnu

Jdeme pěšky na letiště otestovat, zda už chybějící batoh došel. Ale dnes z Dháky žádné letadlo nepřiletělo. Najednou každý ví, že ve čtvrtek nikdy nelétá, včetně těch, kteří nás včera odkazovali na dnešek. Co teď? Údajně mají zítra přiletět tři letadla, takže máme zas naději.

Musíme odložit zítřejší pochod do hor o jeden den. Taxíkem (jako vždy 150 R) do města, je čas hodit na ty dva tenké ranní toasty něco do žaludku. Předměstí je ale pevně v rukou místních, tady nic pro naše zhýčkané žaludky nenajdeme. Vývařovny se tu dají těžko rozeznat od kovářských dílen: uvnitř všeho černé, uprostřed ohniště. Směrem k Thamel se objevují důvěryhodnější jídelny. Vybíráme první, která má opravdové dveře. Gudrun objednává něco s kuřetem (odvážná, přes pouliční řeznictví za rohem, kde čtyři kozy čekají na svůj osud), Zdenek odevzdaně ukazuje na něco uprostřed jídelního lístku, mě přinášejí zeleninové koule. Všechno trochu nedefinovatelné, ale docela jedlé. Sepp, pan Opatrný, objednává jen suchou rýži, a i té půlku nedojídá. Buď trpí střevními problémy, nebo se tajně krmí v hotelu svým lovečákem.

20.10. – Bhaktapur, Patan

Sklizeň rýže, na všech pláckách se suší

Rýže i na hlavním náměstí Durbar Square

Dobře snídáme v blízké Backery, pak jdeme na autobusové nádraží. Řada čoudících autobusů, jeden klučík nám ukáže ten správný do nedalekého královského města Bhaktapur. Za 4 Rs. Do města turisté platí 50 R vstupné. Ulice dlážděné cihlami jsou téměř bez aut, i domy jsou z červených cihel, a vše je čistší než v Káthmándú. Téměř žádní turisté. Idylické zákoutí, krásné pětipatrové chrámy, boční ulice plné koz, prasat, kuřat a psů. Zvířata žijí v přízemí, majitelé v horních patrech. Kozy fungují jako biologické čističky, snědí veškerý zelený odpad z četných prodejních pultů. V chrámových nádvořích ženské suší na velkých plachtách rýži, mužský dřepí ve dveřích svých dílen nebo obchodů. Kolem každého řemeslníka postává aspoň pět kibiců. Život tu plyne klidně a působí harmonicky. V poledne se přesouváme autobusem do třetího královského města – Patan.

V Patan je rušný provoz, smog a spousta pouličních prodavačů. Na Durbar Square je zeleninový trh. Jistě by tu bylo mnoho zajímavého na objevování, ale my chvátáme přes visutý most na letiště. Napětí roste. Co budeme dělat, když tam batoh nebude? Ale – hurá – je tady! Nachází se vedle zavazadlového pásu, má velkou nálepku rush a čeká na nás. Večer s Mr. Karma v hotelu vyřizujeme formality, pak balit a honem jít spát. Zítra ráno v 5.15 nás někdo z Cho Oyu Trekking odveze na autobusový terminál.

21.10. – Autobusem do Jiri

Na terminálu velký chaos, je stále tma. Batohy jsou uloženy na střeše, spojujeme je dohromady jako ochranu proti krádeži lanem. Sedadla v autobuse jsou tak úzká, že jeden musí sedět na opěradle. Na jedné zastávce si jdeme už za světla se Seppem a Gudrun sednout na střechu, pohodlně se na další cestu uvelebujeme mezi zavazadly, máme nádherný výhled. Do Jiri je to 130 km, na což potřebujeme více než 14 hodin. Jednou když se šineme do prudkého kopce na jedničku, spojka smrdí, a nakonec se zadře. Cestující v klidu sedí na bobku v pankejtu, mechanik, řidič a průvodčí cosi spraví, a můžeme se kolíbat dál. Ještě jednou je technická zastávka, výměna pneumatiky. A pak už se přes 2.700 m vysoký pas pomalu blížíme k cíli.

Cestování na střeše

Do Jiri dorážíme za tmy, jeden mladík nám nabízí lodge a nosiče. Lodge je dobrá, dvoulůžkový kamrlík za 20 rupií. V pokoji rozbalujeme batohy, no nazdar! Naše peněženka se všema penězma je pryč! Přes 1.000 DM. Pasy, permity a zpáteční letenku nám zloděj milostivě nechal, spolu s 1.000 rupiema. Nějaký lidumil! Naše nálada je na bodu mrazu, se staženým žaludkem ani nemůžeme pořádně jíst. Vyjednáváme dva nosiče, cenu srážíme na 250 rupií, což je podle našeho ještě 50 Rs nad cenou. Polovinu dostanou teď, druhou na konci treku. Naštěstí mají Sepp a Gudrun peněz dost, to stačí pro nás pro všechny. Vyměnili jsme si v Káthmándú schválně hodně peněz, abychom měli rezervu. A teď se hodí. Zpětně považujeme krádež, která se musela uskutečnit při nakládání batohů ráno za tmy na střechu, jako rozvojovou pomoc zaostalé zemi. Pomoc ale nedobrovolnou.

22.10. – Jiri – Bhandar

Jeden z našich nosičů

Svahy jsou prudké

V šest jsou nám přivedeni naši nosiči, 15-ti a 16-ti letí kluci, jeden v teniskách, druhý v prošlapaných křápech. Často na ně musíme čekat, zjevně nejsou příliš zkušení, ale neustále se usmívají a jdou. Po včerejší zkušenosti jsme obezřetní, dáváme na ně pozor, aby nám nezmizeli i s batohy do nějakého postranního údolí. Na prvním Check-point v Shivalaya si ten jeden kupuje místo svých křápů nové vietnamky. Jak s nimi chce dojít až pod Everest, je nám záhadou.

Počasí je pěkné, krajina také, domy a život kolem nich vypadají idylicky, jen tu musí člověk zůstat zdravý, jinak má problém. Cestou potkáváme jen málo turistů, pouze na Deorali pase (2.700 m) míjíme velkou skupinu cestovky Hauser. Večer už objednáváme jídlo s menšími obavami, dokonce nám chutná. V lodge není žádné světlo, takže jdeme brzy do postele.

Bílé stupy jsou v každé osadě

23.10. – Bhandar-Sette

Budí nás bezmračné zářivé ráno, je pěkně teplo. Další překvapení: naši nosiči nám neutekli, jsou již před sedmou venku a popíjejí čaj s mlíkem. Sbalili jsme naše dva lodní pytle lépe, aby kluky netlačily na zádech. Sestupujeme do údolí, kousek za Bhandar je druhý Check-point, v Kenja děláme delší přestávku. Naši nosiči (už víme, že se jmenují Ram a Dzaikurmar) jedí rukama Dhal Bhat (rýže s čočkovou omáčkou, denní jídlo Nepálců), skupina Hauser Group vařila a jedla na louce, teď se s najedenými břichy vydávají na další cestu. Kenja je velmi pěkná malá osada, mezi domy vede čistě zametená dlážděná ulička, před dveřmi mají lavice a stoly. Téměř každý z těchto domků s jednou až dvěma místnostmi má nápis hotel, lodge nebo restaurant. Nabízejí jídlo, teplou sprchu a záchod.

Snídaně před domem

Z Kenji stoupáme skoro 1.000 výškových metrů do Sette. Je teplo, jde se dobře, ani nám to nepřipadá tak vysoko. Cestou jsou občas lodge, ale mimo osady jsou mnohem jednodušší. Venkovská idyla s kozami, krávou, spoustou kuřat, psů a spoustou malých dětí. Kouř stoupá skrz štěrbiny ve střechách, udupaná zem je čistě zametena, všechno vypadá jednoduše, ale ne uboze, zvířata dobře vykrmená. Ve dvě jsme v Sette. První lodge patří jednomu ze starších bratrů Dzaikurmar (má čtyři starší a jednoho mladšího bratra). Samozřejmě tu nosiči chtějí zůstat přes noc, i když bychom ještě mohli jít dál. Zdenek to vítá, možná má problémy s žaludkem, okamžitě si jde lehnout a vstává až na večeři.
Sednice v Sette

Sluníčko svítí, já se vyhřívám na kamenné zídce a rozprávím s našimi hochy a jejich bratrem. Ten jediný mluví trochu anglicky. Zajímavý rozhovor. K večeři nám dělají momos, těstové taštičky plněné masem, zeleninou nebo brambory, typické nepálské jídlo. Jediná místnost je sednice s hliněnými kamny, takže můžeme sledovat výrobu momos. V šest je tma, po večeři s dvěma Dány a dvěma Čechy jdeme brzy do postele. Ještě v deset hodin večer slyšíme karavany, které procházejí pod naším oknem ve světle baterek, se zpěvem na rtech, k tomu zvoní oslíci rolničkami. V pět ráno už jsou zase karavany na nohách, budí nás zase zpěv a rolničky.

Osady mají často hezké vstupní brány

24.10. – Sette-Solung

Odchod v 7.30, přes rododendronový les 1.000 m stoupání na Lamjura pas (3.550 m), cesta se vine po výrazném hřbetě posetém řídce malými domečky. V devět hodin zažijeme nečekaně částečné zatmění Slunce. Na pase stojí dva hezké domky a jedna lodge, kde se batolí malé děti. Z kalhot jim kouká holý zadek, bezpečnostní šlic v kalhotách zůstává, dokud se dítě nenaučí chodit na záchod. Velmi praktické. Z kopce romantickou krajinou s malými terasovými políčky tady ve výšce už ne s rýží, ale s obilím a zeleninou, stráně poseté malými osadami a samotami. Vaříme si k obědu u potoka polívku.

V údolí leží Junbesi, zřejmě bohatá vesnice, má dvě Gompas a elektřinu z malé vodní elektrárny. Odtud to do Solung trvá ještě 1,5 hodiny po úzké cestě. Ubytováváme se v Mount Everest Lodge, s okny směřujícími na sever, doufejme, že zítra ráno s výhledem na Everest. Celý den byl velmi harmonický, chůze nádhernou krajina po kamenitých pěšinách, počasí slunečné a teplé, dobrá večeře.

25.10. – Solung-Charikhola

Gompa, zde žijí mniši

Pohled z okna a bílí obři jsou tady! Ne možná Everest, ale určitě Khumbu hory. To je hezké překvapení. To nehezké nás čeká před lodge. Ram a Dzaikumar už tam stojí, s dalšími dvěma Nepálci. Údajně další bratr Dzaikumara. Ten říká, že naši dva nosiči už s námi nechtějí jít dál, dají jemu naše peníze a on teď půjde místo nich. Ten hoch se nám vůbec nelíbí. Kategoricky odmítám, naši dva hodní nosiči stojí opodál a mlčí, pravděpodobně celý nápad pochází od vykutáleného bratra, který s nepořízenou odchází k Jiri. K snídani čaj s müsli tyčinkami, vyrobenými dle našeho přání kamarádem pekařem, v půl osmé jsme zas na cestě.

Afrikánové korále

Ze Solung přes hřeben do dalšího údolí, pak výstup na Taksindu pas (3.050 m). Od včerejška s námi běží pes. Zdenek, já a pes jdeme navštívit klášter, který leží cestou, pak sestupujeme do Nuntala, kde se zastavujeme na polívku. Dnes vrcholí pětidenní slavnosti. Vchody do domů jsou ověšené oranžovými girlandami z afrikánů, děti běhají s afrikánovými náhrdelníky, dokonce i psi a krávy jsou ozdobeni květinovými řetězy. Všude se zpívá a a tančí.
Náš Kukur

Sestupujeme až na 1.700 m k visutému mostu přes bílou zpěněnou řeku Dudh Kosi, což znamená mléčná řeka. Tady se musíme rozloučit s naším toulavým psem Kukurem, který přes most nejde. Kukur znamená nepálsky pes.

Buď kymácejícímu se visutému mostu nevěří nebo tady je konec jeho rajónu. Za mostem stoupáme dalších 600 metrů do Charikhola. Dnes dáváme na naše nosiče se Zdenkem pozor my. Hoši se zastavují u každé stupy na cigáro a laškování s vesnickými kráskami.

Ale před námi je ještě dlouhá cesta. Je slunečno a teplo po celý den, chodíme v tričkách a šortkách. Konečně lodge v Charikhola, najíst a spát. Jsme unavení. I my nejdeme jen nalehko, každý máme svůj batoh, hoši nám nesou jen stany a kempingové vybavení.
Objevují se první bílí velikáni

26.10. – Charikhola-Nangbug

Nosič s doko a nezbytnou holí

Dnes zdánlivě snadná cesta po strmých svazích podél Dudh Kosi, skrz bujnou vegetaci. Četné karavany oslů a mulů v obou směrech. Nosiče s jejich dokos (nákladní koše) naloženými vysoko nad hlavu, často naboso nebo jen ve vietnamkách. Takový doko váží i 80 kg, nosiči odpočívají tak, že doko opřou o silnou hůl ve tvaru T. Zůstanou stát přímo na cestě, kde je jen trochu širší, aby mohli ostatní kolem něj projít. Pár si jich nad malým ohýnkem vaří Tsampa a zeleninovou polévku. Karavany mají i 30 a víc zvířat, předejít je na úzkých pěšinkách trvá. Muly i oslíci mají krásné barevné čelenky a na krku jim bimbají zvonky.
Typický most z vykrákorovanýcj kmenů
Milá hostitelka ve své kuchyni v Nagbug

Cesta se klikatí do postranních údolíček, kde klesá k potoku, za mostkem zase prudce stoupá na kamenných stupních. Tak to jde celý den, dolů, nahoru, trasa je daleko delší, než bylo vidět na mapě. Tak vystoupáme za den 1.400 m a večer jsme na stejné výšce jako ráno. My se Zdeňkem máme ještě o 300 m víc, protože stoupáme do Lukhla, abychom tam potvrdili zpáteční let, pokud možno na 7.11. Výstup na letiště Lukhla se nám zdá nekonečný, taky je dnes hodně horko. Lukhla je ošklivá, špinavá osada. Sestup do Nangbug, kde se mezitím Sepp a Gudrun ubytovali v nějaké lodge. Nangbug jsou jednotlivé domky rozeseté na ohromné pláni. Ve kterém z těchto domečků na nás čekají naše měkké spací pytle? Půl šesté, brzy bude tma, sestupujeme po úzké cestě mezi kamennými zídkami. Najednou vidíme za zatáčkou Ram a Dzaikumar. Radostí bych je objala. Náhodou se šli projít, jinak bychom naši lodge nenašli, je ještě dost daleko. Konečně sedíme studenou vodou “osprchovaní” v kuchyni, honem najíst, a hlavně hodně napít. V půl osmé padáme zmožení do měkké postele.
Balvany popsané tibetskými modlitbami

27.10. – Nangbug-Namche, 3.450 m

Tato lodge se nám opravdu moc líbila. Vše je čisté, mladý pár se o nás velmi dobře stará, jsme tu jediní hosti. U snídaně sledujeme přípravu Kiutchia, čaje s mlékem, taky ho pijeme. Sice nám nechutná, ale představovala jsem si ho mnohem horší.
Check point, vstup do Národního parku Sagarmatha

Když v 7.30 vyrážíme, je většina karavan už zase na cestě, někteří si vaří vedle pěšiny Tsampa k snídani. Všichni míří do Namche, zítra je tam velký sobotní trh. Takže je provoz jako na dálnici. Ta tu má ale jen jeden úzký pruh, široké dokos nelze jen tak snadno předejít. Kromě toho v protisměru sestupují turisti na letiště do Lukhla. Z Lukhla stoupá mnoho nosičů se stavebním materiálem. Vše se nosí na zádech, třeba tlusté, asi 2,5 m dlouhé dřevěné fošny. Váhu vypočítáváme na 80 kg. Na šesti visutých mostech přes Dudh Kosi se tvoří zácpy. Ty nevzbuzují příliš důvěru, hodně se kymácejí a místo zábradlí mají jen lano. Jde se na prknech, která jsou často místy ztrouchnivělá, v dírách mezi nimi je vidět v hloubce zpěněné vody divoké řeky. Nezkušení turisti se odváží na most, až když přes něj nikdo jiný nejde, a to může chvíli trvat. Ke všemu zvířecí karavany mají přednost.
A ještě se velmi houpou

Dnes jdeme s nosiči zase my se Zdenkem, tak pomalu vstoupáme posledních 600 výškových metrů po strmém svahu do Namche Bazar.
Namche Bazar
Centrální křižovatka v Namche

První dojem z Namche je zklamáním. Vesnice je malá, plná turistů a prodejních stánků s plastikovým šuntem. Naše zamluvená Thamserku Lodge je dobrá, ale záchod a studená sprcha jsou v dřevěném přístřešku před domem. Přátelské přivítání od Bemba Chuteen a Mama Thamserku, sestrou a matkou naší sousedky Tsering, která z Namche pochází. Předáváme dárky z Marktoberdorf, dopisy od Tsering jim nedošly. Zítra odpočinkový den.

27.10. – Namche Bazar

Takzvaný volný den. Dýl se prospat, v poledne jdeme na ten proslulý sobotní trh. Ten nabízí především potraviny, v prachu na udupané zemi nebo v plastových kanystrech. Obsah z doko se rozloží na plachtu: sušenky, čaj, cigarety, nudle, rajčata. Mouka, cukr, a sůl v pytlích, máslo v cínových kanystrech. Je tu nával, Šerpové, Tibeťané, i několik turistů. Jdeme si koupit pohlednice a s colou v ruce píšeme pohledy na kamenné zídce. Z vyvýšeniny nad Namche může být vidět Everest, šplháme se tam příkrou stupňovitou pěšinou. Potkáváme se s Ramem, který nám říká, že Dzaikurmar nechce jít dál. Vyřešíme to večer.
Shora je krásný přehled
Namche leží malebně v podkovovitém údolíčku

Odpoledne je na plánu aklimatizační procházka kolem přistávací plochy v Syangpoche, na kopce nad Namche, kde leží vesnice Kumjung a Kunde. Bemba a Mama nám připravily hostinu, poslední skutečné jídlo před trekem k Everest Basecamp. Polévka, zeleninové momos, rýže se zeleninou, jablečná taštička. Všechno velmi dobré. Pak navštěvujeme rodinnou Gompu v podkroví – vypadá velmi drahocenně.
To je on, Everest, vykukuje za Nuptse
Přistávací plocha v Syangpoche, v pozadí hora Thamserku
Bemba Chuteen

Nosiči se tu vůbec neobjevili. Dohodli jsme se, že budeme pokračovat bez nich, vezmeme si jen to nejnutnější a je pošleme domů.

28.10. – Namche-Orsho, 4.200 m

Když se ráno chystáme odejít, objevují se Ram a Dzaikumar. Sepp jim dává malý kazetový magnetofon a pár triček. Neprotestují, spíš se jim ulevilo, že můžou jít domů.
Naši nosiči se loučí

Je teplo, naše první zastávka je klášter Tengpoche, kterým nás provází německý pracovník rozvojové pomoci. Žijí tu mniši ve věku od čtyř let až po starce. Ve vedlejší lodge si dáváme obligátní rara soup, polívku s trochou rýžových nudlí a hodně pepře. Kam asi až dnes dojdeme? V Pangpoche je ještě příliš brzy, Shomare se nám nelíbí, OK, v průvodci je uvedená ještě lodge v Orsho. Je to jen malá chudá chata. Kuchyně s otevřeným krbem, za špekatým závěsem pryčna. Všechno je pokryté vrstvou sazí. Sepp a Gudrun se rozhodnou spát ve stanu. O lodge se stará 22-ti letý mladík, u ohně sedí jeho 16-ti letá příbuzná. Má moc pěkný obličej, jen velmi špinavý. Nicméně s nimi a nudlovou polívkou strávíme pěkný večer. Nemohu usnout, dusím se kouřem, i nadmořská výška 4.200 m je znát.
Klášter Tengpoche
Uvnitř bohatě zdobený
Žijí tu mniši od dětí až po strace

30.10. – Orsho-Lobuche, 4.900 m

Mani-zídka s vytesanými modlitbami, v pozadí nádherná Ama Dablam
Island Peak v podtranním údolí

Ráno mrzne, dokonce i uvnitř. Vstáváme až v sedm, k snídani jako vždy objednáváme velkou květovanou termosku s černým čajem, k tomu zas müsli tyčinky, Gudrun a já si to vylepšujeme multivitaminy. Cesta se vlní nahoru dolů podél řeky Imja Khola do Pheriche. Tam vylézáme k malé Gompa, kde si se zády na rozehřátých kamenech dáváme malou pauzu. Odtud hezký pohled na Dingpoche a Island Peak. Dál pokračujeme krásným údolím do Pheriche a do Dhughla, ta je již 4.600 m vysoko. Zde zas povinná rara soup. Začíná mě bolet hlava a nemám chuť k jídlu.
Terasová políčka v nadmořské výšce nad 4.000 m

Hned za Dhughla je strmý 300 m výstup, tady to najednou vypadá vysokohorsky. Na vrchole stoupání je plošina s mnoha kamennými mužíky, jsou to “náhrobky” zemřelých horolezců. Do Lobuche už cesta není tak strmá. Tam stojí tři lodge, kolem mnoho stanů organizovaných skupin (Hauser, Summit Club,…), oddělené od sebe kamennými zídkami, s vlastními záchodovými stany. Všechno je tu velmi primitivní, odpadky tu vyhazují přímo před dveře. Pouze jačí trus tu úhledně pleskají na kamenné zídky, aby se usušil, pak ho pěkně skládají do hraniček. Je to tu jediný topný a varný materiál.
Kolem mohyl tragicky zemřelých horolezců

Jakmile slunce zmizí za horami, asi ve čtyři hodiny, začne pěkná kosa. Naše lodge je jedna kamenná místnost s asi 20 lůžky ve dvou vrstvách nad sebou a je téměř plná. V půl páté zalézáme do spacáků v horní řadě, kde čekáme na večeři. Předem jsme si objednali jídlo, tentokrát něco nového, Hashbrowns se sýrem, rozmačkané a opečené brambory. V šest je jídlo připravené, na nás ale dolehla nadmořská výška. Jíst je ale povinnost, zajídáme to aspirinem. Vzhledem k tomu, že jíme v posteli, se jen otočíme a okamžitě usínáme. Skupina Angličanů kolem nás prokašlala celou noc.
Lobuche, za morénou vykukuje Pumo Ri
Lobuchr je jen pár kamenných chatrčí

31.10. – Lobuche-Everest Base Camp, 5. 350 m

Probouzím se s pocitem nachlazení a bolesti v krku, ale asi jsou to jen oteklé sliznice způsobené nadmořskou výškou 4.900 m. Nespěcháme se vstáváním, čekáme na slunce. Pár kapkami vody si vytíráme oči a vyplachujeme pusu, pak zas velkou termosku černého čaje a müsli tyčky, odchod. Cesta je kamenitá, vede přes morény nahoru a dolů přes balvany nebo kamennou suť. V nadmořské výšce 5.000 m si připíjíme plastovými lahvemi na dosaženou nadmořskou výšku, kterou není v Evropě možné dosáhnout.
Gorak Shep s jedinou lodží, nad ním sedmitisícovka Pumo Ri

V Gorak Shep na 5.100 m přestávka na oběd. Nudlová polívka a aspirin. Jsem jako v transu. Bolest hlavy není nejhorší, spíš mám pocit, že se moje duše oddělila od těla, i od ostatních jsem oddělená jakoby skleněnou tabulí. Mám horskou nemoc? Můžu pokračovat? Podle čeho poznám, že už je to vážné? Ale nechci, aby můj stav měnil náš denní program, vstávám a jako automat pokračuju dál. Všechny mé síly soustřeďuju na kroky, pro pocity jako je únava nebo bolest hlavy už nemám prostor, žádnou sílu. Morény se před námi nekonečně vlečou. BC by měl být tři hodiny chůze od Gorak Shep daleko. Na začátku bylo mezi kameny vidět něco jako vyšlapanou cestičku, stopy pohorek v prachu, sem tam kamenný mužík. Těch je čím dál míň, pak už nenajdeme žádné. Jsme sami uprostřed kamenného moře, stoupáme z jednoho morénového břehu na druhý v naději, že po příštím uvidíme Everest BC, marně. Jsme již čtyři hodiny na cestě, kolem dokola není vidět žádné místo, kde by mohl být základní tábor, žádná loučka nebo ploché místo. Jsme v morénovém strmém svahu, kolem nás není široko daleko žádný rovný kousek země. Začíná to být děsivé a síly slábnou.
Namáhavé hledání Base Camp
Obklopeni nekonečnými morénami
Naše skromné nocoviště uprostřed balvanů

Za kamenným blokem konečně nacházíme plácek zbavený kamenů, asi 3×4 m velký, obklopený kamennou zídkou. Toto malé útočiště prohlašujeme za náš osobní BC, jsme ve výšce 5.350 m. Nacházíme několik polámaných bambusových tyčí a zbytek dřevěné krabice. Z toho a papírových odpadků kolem uděláme malý ohýnek. Stan je postaven, rychlá polévka a hruškový kompot z plechovky. Teplota klesla podstatně pod bod mrazu. Třesu se po celém těle, nejen zimou, je to určitě vyčerpání, nejen fyzické. Ve stanu pro dva se mačkáme jak sardinky, máme žízeň a je nám mírně nevolno. Žádný spánek. Já coby nejmenší ležím skrčená u vchodu jako pes u nohou těch tří větších. Usínám krátce jen v okamžiku, kdy jde Zdenek na záchod a já si můžu pohodlněji lehnout. Ucpaný nos, nadechování ledového vzduchu pusou vysušuje krk, Sepp a já máme kašel. Celou noc slyšíme kolem rachot ledových a kamenných lavin, doufejme, že žádný balvan nezasáhne naše obydlí.

1.11. – Základní tábor Gorak Shep, 5.100 m

Výstup ke Kala Patar

Ráno mám brýle pokryté jinovatkou, vstávání je kruté. Tady nemůžeme čekat na slunce, to se až před obědem vyhoupne nad Nuptse. Spali jsme kus nad ledovcem, to znamená že Everest BC musí být pod námi. V tuhle roční dobu je již opuštěný. Rychle ven tady z toho mrazáku! Snažíme se dosáhnout vnějšího okraje morény a vylézt na Kala Patar. V kamenném moři ztrácíme naše kamarády, čekáme na ně v prvních slunečních paprscích. Pak je objevujeme trochu bokem nad námi. Jsem unavená a sil ubývá, ale ten divný pocit v mé hlavě už není tak intenzivní. Na vysokém kopci vychutnáváme výhled na Everest s Nuptse a Lhotse. Díváme se na mapu, ale ouvej, nejsme na Kala Patar, ale na jeho bratru, který je blíže k Everestu, ale má “jen” 5.527 m. Nazýváme ho Kolar Patar. Mě je jedno, na jakou hromadu kamenů jsem se vyškrábala. Sestup do Gorak Shep bezproblémový, nakonec dokonce ne přes morénu ale po písečném dně vyschlého jezera.
Výhled z Kolar Patar na Everest

Sleduju už jen mé nohy, které automaticky dělají krok za krokem v té nekonečné písečné poušti, slunce nám praží na hlavu. Cíl se pořád nechce přiblížit. Nutím se rozhlížet kolem, na svazích se pasou jaci v různých barevných kombinacích bílé, hnědé, černé. Konečně Gorak Shep, Himalayan lodge, jediné ubytování tady na konci světa. Pijeme velkou termosku horkého lemon tea, dáváme si palačinky s marmeládou. Je teprve půl druhé, zabíráme si místa v lágru a vytahujeme karimatky a spacáky ven, na první trochu rovné a od jaků nepokaděné místo za lodge. Lehnout si na slunci a spát. I na slunci je pod nulou a fouká ledový vítr, ale naše tlusté péřové spacáky nás dobře chrání.
Odpolední šlofík v Gorak Shep
Večerní atmosféra, přes teplé barvy je výrazně pod nulou

V pět je slunce pryč, rychle dovnitř. Nejdřív objednat jídlo, vaření vždy trvá nejméně hodinu. Připravuje se na malých hliněných kamínkách bez komína, malé větvičky a sušený jačí trus se do nich šoupají zespoda. Sedíme v tmavé místnosti kolem malých železných kamínek, na topení jsme dostali lepenkovou krabici s jačím topivem, přikládáme trus holýma rukama, kterýma si taky loupeme brambory, které jsme dostali k večeři na plechovém talíři. Se solí a hnojem nám chutnají skvěle. K tomu lemon tea. Zažívám pocit intenzivního štěstí, i když tahle lodge je ta nejšpinavější, jakou jsme zde dosud viděli. Back to the roots. Tak se mi to líbí! Kamenná lodge s podlahou z udupané hlíny, na zdech zaprášené zbytky plastikových plachet nebo kartonových krabic. Matrace jsou roztrhané, plné špíny. Není divu, všechno se sem nosí na zádech, cesta trvá celé dny a týdny. Takže všechno beru a nekritizuju. V šest nám dochází příděl hovínek, tmu zmírňuje jen neustále protestující plynová lampa v kuchyňském koutě, takže za světla čelovek rozprostíráme spacáky okamžitě usínáme. Úplně oblečení, abychom se ráno nemuseli soukat do ledově studených svršků., také vložky do bot se mnou spí ve spacáku. Z kuchyně proniká bezstarostný smích a hovor pěti mladých Nepálců, kteří jsou pravděpodobně odolní vůči zimě, špíně a kouři a srší dobrou náladu.
Himalayan Lodge v Gorak Shep

2.11. – Gorak Shep-Periche

Tichá noc. Lemon tea proti kašli, aspirin. Zdenek se Seppem si nenechají ujít výstup na opravdický Kala Patar, my s Gudrun spíme dýl, Zase jsme strávily 14 hodin v posteli. Ta se budí s děsně oteklýma očima, vypadá legračně, jí je ale spíš do breku. Už je toho na ní moc. Na kočičí mytí si vynášíme na slunce lavor s vodou, přes jeho, paprsky se na hladině tvoří hned ledový škraloup. Kolem jedenácté se vydáváme do údolí, v Lobuche pijeme colu, pak strmý sestup do Dhughla. To je místo, kde nám konečně ustává vícedenní tlak v hlavě. Přes krásné údolí řeky do Periche, přenocování v první lodge. Světlé a čisté obydlí. A je výrazně tepleji.
Výstup na Kala Patar, nad ním Pumo Ri
Na vrchole četné modlicí fáborky
Pohled do údolí z Kala Patar
Gorak Shep u vyschlého jezera

3.11. – Periche-Tengpoche

Navštěvujeme “nemocnici” v Periche, dále pohodlně přes Pangpoche, kde je také klášter, obec původně s málo turisty a hodně terasovitými políčky. Přestávka na oběd s hovězí polévkou u cesty. V půl čtvrté jsme v Tengpoche. My se Zdenkem chceme spát v rododendronovém lese. Ve čtyři je v klášteře púdža, obřad. Sledujeme asi půl hodiny. V modlitebně je chladno a tma, monotónní mumlání je občas přerušované zvonky a foukáním do mušle. Mniši pijí něco horkého (čaj nebo máslový čaj?), jsou zabalení v tlustých vlněných kabátech. Večeříme v lodge u kamen, z okna sledujeme západ slunce. Everest se barví do červena, vykukuje mezi nadýchanými bílými obláčky a loučí se s námi. Obloha se zatáhla mraky, už není taková zima, spíme se Zdeňkem pod širým nebem mezi hustými rododendrony. V noci vycházejí hvězdy, kolem nás se pasou jaci a spokojeně mručí. Mírumilovná a spíše plachá zvířata, nemusíme se jich bát, jen doufám, že mi některý z nich nepustí teplou placku na obličej. Jednoho zvědavého musím zaplašit, moc čenichal.
Jaci jsou nádherná, ale plachá zvířata
Často jsou osdobeni červenými třásněmi
Náhlaďáky jedou, ustupte z cesty!
A s prázdnou do údolí
Modlitební zídky Mani
Hezké obydlí
Ama Dablam vykukuje za vesnicí
Zde je uvnitř modlitební mlýnek, který je poháněný vodou z potůčku
Děti vedou krušný život

3.11. – Tengpoche-Namche

Rozloučení s Tengpoche, na obzoru Everest

Ráno jeden jak spí tři metry od nás. V půl šesté je první obřad v klášteře, ještě za tmy. Pár mnichů stojí v okně a foukají do obrovských mušlí. Sbalit se po snídani pokračovat. Gudrun a Sepp jdou nejkratší cestou přímo do Namche (cca 3-4 hodiny), my dva chceme přejít na druhou stranu údolí. Nejprve z kláštera strmý sestup k řece Imja Kola. Most byl nedávno opraven, ujišťují nás mniši. Pěšina není moc používaná, ztrácíme jí v rododendronovém lese, každý si hledáme pro sebe cestu křovím. Já někde narážím na strmou cestu, volám na Zdenka, ten se neozývá, čekám. Třeba už je dole u řeky. Ale tam není. Začínám mít o něj strach, tu se konečně hrabe ze stráně plný listí a větviček ve vlasech. Jsem ráda, že se mu nic nestalo, hubuju ho, že nešel po cestě, on se uráží a nemluví, já se cítím nepochopená, tak taky nemluvím. Škoda, doteď bylo vše v pořádku.
Kluzký mostek přes Imja Khola

Úzký most se skládá ze dvou kmenů položených přes divoký potok. Jsou mokré a pěkně kluzké. Cesta do Phortse je krásná, strmá a opuštěná. Vesnice leží vysoko na ostruhu mezi dvěma řekami, s terasovitými políčky ohrazenými kamennými zídkami. Z hezky položeného Phortse sestupujeme k Dudh Kosi, k je tradiční mostek s kamennými základy, řeku překlenují umně vyskládané kmeny. Výstup do Kumjung. Jsem unavená, jdu stále pomaleji, už jsou tři hodiny a my se ještě chceme podívat na Everest View Hotel. Konečně vystoupáme na výšku 4000 m, Kumjung, pak táhlý hřbet. Zdenek mi přes mé protesty odebírá batoh, já ale stejně nejdu rychleji.
Phortse

Konečně dojdeme k tomu nesmyslnému hotelu, postavenému pro movité turisty, kteří sem bývají dopraveni helikoptérou. Jak to dělají s aklimatizací? Hotel je ošklivý, uvnitř nepříjemně holý, nezapadá vůbec do zdejší krajiny velikostí ani stavebním slohem. Kamenná podlaha, tmavé dřevo, velké skleněné plochy, působí studeně a odtažitě. Přesto zde vyžadují 250 $/noc. Asi proto tu nevidíme žádné hosty. Jediným plusem je prosklená štítová stěna s terasou a výhledem na Everest. Dnes je však viditelnost nulová.

Do Namche už přicházíme ve tmě. Po dlouhém dni stále přece jen nacházím energii na sprchování, po odletu z Káthmándú je to moje první teplá voda.

5.11. – Namche-Lukhla

Rozloučení s Bemba Chuteen a Mama Thamserku, bylo to s nimi hezké, jídlo také chutnalo dobře. Bereme od nich dárky a dopisy do Marktoberdorf pro Tsering. Mama nám ještě dává lunchpaket na cestu, my domlouváme cenu pro nosiče na 500 rupií, není levné, ale nechceme být škrti. Na rozloučenou se s Mama fotíme před její Thamserku Lodge. V devět odchod, sestupujeme svižně. Já jdu s nosičem a vedu s ním mou kusou nepálštinou konversaci. Jsem pyšná, že mu rozumím a on mě. On je velmi sdílný, vypráví že mi je 22 let a nikdy nebyl dál z domova než pár dní pěší chůze. Nikdy nechodil do školy, neumí číst ani psát, bude celý život nosičem bez jakékoliv jiné perspektivy, ale je spokojený a veselý.
Rotloučení s Mama a Bemba před Thamserku Lodge
Známou cestou zpět do Lukhla

Přes Lukhla si se Seppem dáváme finálový sprint do posledního svahu do vesnice. Zdenek jde potvrdit let, já hledám policejní stanici, abych nahlásila krádež peněz z autobusu, Sepp zajišťuje ubytování. Lodge leží přímo vedle letištního check-in, dvoulůžák stojí 100 rupií, pro Sepp s Gudrun rodinnou Gompu se svatými písmy a trůnem, pro nás komůrku s úzkou postelí.

Policejní úředník na stanici je nepříjemný. Sedí v místnosti bez elektřiny a nemá ani papír na psaní. Nic mi potvrdit nechce, stanice. Policista je nepohodlný, nemá elektřinu ani papír na psaní, nechce nic potvrdit, neumí číst latinku. Mám si vše nechat přeložit do nepálštiny, což mi náš hostitel udělá. Proti kašli si k večeři objednáváme lemon tea.

6.11. – Lukhla-Káthmándú

Naše zavazadla váží dohromady 36 kg. I my se musíme na zavazadlové váze s posuvnými závažími zvážit. Já mám oblečená, s pohorkama a ledvinkou 51 kg. Takže jsem při treku zhubla. Body Check za závěsem, pak čekáme až přiletí vrtulník. Můj včerejší policista na strážnici je dnes v uniformě, ale podpis na záznam o krádeži stejně odmítá. Uvidíme, co na to řekne německá pojišťovna.

Přistávací dráha z udusané hlíny bude štěrková. Ženské sedí na bobku a rozbíjejí balvany palicí na malé kousky, chlapi takto ručně vyrobený štěrk ve dvojicích rozprostírají po přistávací ploše. Mají dohromady jednu lopatu, jeden s ní hází kamení, druhý mu pomáhá taháním za provaz, připevněný na špičce lopaty. Mechanizace. Vrtulník je tu, naše batohy jsou naházené doprostřed kabiny a zajištěné sítí, my sedíme ve dvou řadách proti sobě na pryčnách, 20 cestujících. Železný pták ruské výroby, v letu vidíme pod sebou zelené terasy s úzkými obilnými poli, malé vesničky přilepené na svazích. Let trvá asi půl hodiny.

V Káthmándú rychle do hotelu, sprcha, odpočinek. V Norbu Lingha dostáváme jediné dva pokojena střešní terase, kde jsou plastové židličky, slunečník a krásný výhled na Káthmándú. A to vše jen pro nás čtyři. Objednáváme si telefonicky na recepci jídlo i s donáškou, s nohama nahoře si cpeme břicha. Slunce, teplo, dovolená. Odpoledne zamlouváme v cestovní kanceláři výlet do národního parku Chitwan, tři dny a dvě noci za 55 $, plná penze, doprava, pokoj s koupelnou a programem. Večeře v pizzerii, což neznamená, že jídlo chutná italsky. S Mastercard si vyzvedáváme peníze v bance.

7.11. – Káthmándú

Dnes máme na plánu kulturu, po posilnění s croissant v německé Backery v Thamel jdeme pěšky k Swayambunath Stupa. Přes posvátnou řeku Bhagmati, která vypadá spíše jako kanalizace a zároveň skládka odpadků. Momentálně je nízký stav vody. Kromě odpadků se v řece povaluje mrtvý pes, nedaleko ženské ve vodě myjí zeleninu hned na břehu vaří. Děti se cákají u břehu, pradleny perou prádlo na velkých kamenech a lidi sem chodí na záchod.
Prádelna na břehu Bhagmati
Stupně k Swayambunath
V ulicích Káthmandú

Swayambunath stojí na 100 m vysokém kopci, široké stupně, lemované prodejci suvenýrů a žebráky, vedou k vrcholu. Nahoře mezi chrámy je nával, zase je nějaký svátek, rýže a květy jsou obětovány do výklenků s různými bohy, ti jsou pomazáváni červenou pastou. Mezi tím poskakují hordy opic makaků, kteří s velkým povykem vyžírají z chrámů všechny jedlé obětiny. Věřící zapalují na obětištích kouřové tyčinky a máslové lampičky, až na opice vše vypadá poklidně. U nás se ale žádný vznešený pocit nedostavuje, dáváme si pozor před opicemi, aby nám nevyrvaly foťák nebo tašku z ruky.

Procházkou do Museum of History. Je horko a prašno, Sepp to vzdává a jde sám do hotelu. Nápis na muzeu hlásá, že úterky mají zavřeno. A dnes je úterý. Tady to vzdává i Zdenek, chce se jít podívat do Goethe-Institutu, my s Gudrun jedeme moto-rikšou do Kirtipur, nedalekého městečka na kopci. Mělo by vypadat jako ve středověku a bez aut. Uličky jsou na auta příliš strmé a rozbité. Ve stoupání se naše rikša zhroutila. Asi jsme na ní moc těžké.

V Kirtipur vede na cestách mezi domy otevřená kanalizace ve vysoké fázi rozpadu. Volně běhající kozy, psi, kachny, kuřata. Rýže se suší a prosévá na každém volném místě. Se zájmen procházíme středověkem, působí na nás velmi klidným dojmem. Na jednom místě vidíme tkaní koberců, smějící se dívky u stavů rychlými obratnými pohyby tvoří krásné vzory. Škoda, že se tu nemůžeme porozhlédnout dýl.

Na zpáteční cestě nakupujeme v New Road pro naší večerní hostinu evropské jídlo: konzervu tuňáka a lančmítu, rajčata, cibuli, sýr, chléb, dezert, nápoje, utrácíme skoro 1000 rupií. Sepp dřímá na naší terase, Zdenek ještě není doma, přichází až za tmy, to už my sedíme u jídla. Vlahý večer, nasycení vedeme vášnivé debaty o třetím světě, záchraně lidstva, roli Evropy. Aniž bychom se dopracovali k vyřešení světových problémů, padáme v devět do postele.

8.11. – Káthmándú-Chitwan

Zdenek s námi nechce jet do džungle na jihu, raději jede sám autobusem ještě do hor, do Pokhara. My míříme ke slonům. Autobusové nádraží, dopravní zácpa a smog, trvá hodinu, než se autobus vymotává z Káthmándú. Hlavní silnice do Indie je velmi špatná, úzká a plná kamionů, vede podle širokého divokého toku řeky Trisuli. Příjezd do Chitwan v poledne, pokračujeme džípem přes brod do lodge. Všude kolem stojí hliněná obydlí, vše je chudé, jednoduché, ale čisté. Procházím se sama vesnicí. Připojuje se ke mně jeden klouček, ukazuje mi svůj dům, pole. Bohužel nemám s sebou kromě žvýkačky nic, co bych mu mohla dát, ani peníze.
Hliněná obydlí v Chitwan

V lodge je nás jen pět, my a dvě Švédky. Průvodce nám ukazuje vesnici a slony a jejich Mahut., Hladoví čekáme na jídlo, konečně je tady. Jíme všechno, ale po tak dlouhé době z domova už sníme o pečeném kuřeti a evropském moučníku. V půl osmé zalézáme pod moskytiéry. Hluboká černá noc, tady není elektřina.

9.11. – Chitwan-Sauraha

Rajtujeme na slonu

Prvním bodem programu je tříhodinová procházka džunglí. Náš Guide a jeho pomocník jsou vybaveni bambusovými tyčemi. Dávají naději na pozorování nosorožců, slonů, možná tygrů a leopardů. I dalších asi třicet jiných turistů v jiných skupinách doufá, že tato plachá zvířata uvidí. Ve člunu vydlabaném z kmene jsme převezeni na druhý břeh řeky, jako první skupina máme nejvyšší šanci. Procházíme hustou, sedm metrů vysokou sloní trávou, z které rostou stromové velikány. Z těch se dlabou čluny a jejich semenné kapsle dodávají bavlněnou náhražku. Slyšíme sloní troubení, na písčité cestě jsou vidět stopy nosorožců, slonů, divokých koček, nějakých jelenů a hadů. My ale nevidíme nic. Jen tu poskakují rodiny ošklivých makaků a skupina hezkých langurů s černým obličejem a šedou srstí. Ostatní zvířata na nás nejsou zvědavá. Odpoledne si to prý vynahradíme. K obědu dostáváme masové kuličky, zeleninové karbanátky, fazole, hranolky. Vše nám chutná.
Malý nosorožec

Ve dvě jdeme ke sloní zastávce. Má dřevěné schody s plošinkou nahoře, šedí velikáni k nim couvají a parkují bokem u schodů. Mahut sedí bosý přímo za ušima na sloní hlavě, v ruce krátkou tlustou bambusovou hůl. Každý slon nafasuje čtyři cestujícím, kteří sedí na jeho zádech v dřevěné ohrádce.

Pohupujeme se zelenými houštinami, které nám sahají až k ramenům, z nich ční ony bavlníkové stromy. Na jedné mýtině potkáváme mámu nosorožce s dítětem, nenechají se od nás rušit, pasou se klidně dva metry od nás. Pak přijde ukázka práce se slonem. Naše sloní dáma nás má vytunelovat průchod džunglí, která zde dosahuje vysoko nad naše hlavy. Pomocí povelů a mírných poklepů holí na hlavu slonovi a Mahut sděluje, že má vše zelené odstranit z cesty tak, aby i cestující na jeho zádech prošli tunelem. Chobotem jsou liány vyrvány ze země, větve slon zlomí nebo ohne a zadupe nohou do země. Když se otočíme, zůstává za námi skutečně díra v listí. Ještě kolem nás přeběhne jeden nosorožec a exkurze do pralesa je u konce. Ve vsi si v německé Backery objednáme buchtu a kakao. Hostitel předpovídá déšť na dnešní noc, což má být neobvyklé v tomto ročním období.

Při svíčkách nepálský bufet: rýže, čočková omáčka, brambory s fazolemi, kuřecí maso, pikantní rajčata, bylinkový salát a tenký čočkový chléb. Všechno dobré, kromě kuřete. To bylo nakrájeno na malé části s kůží a kostmi, takže je maso plné rozštěpených kůstek a peří. Čočkový chléb je žlutý, tlustý a chutná jako bramborové lupínky. V noci bychom měli jít pozorovat krokodýly, ale po jídle začne pršet.

10.11. – Sauraha-Káthmándú

Ze spánku mě vytrhl rachot tropického deště. Lije až do úsvitu. Obávám se, aby se řeka, kterou musíme ráno přebrodit džípem směrem k silnici, moc nerozvodnila. Po snídani nás nakládají do otevřeného džípu. Přitom stále hustě leje, budeme muset celý den sedět mokří v autobuse do Káthmándú. Je období sucha, tak jsme si s sebou nevzali žádné bundy. A první pokrytí 7 km bahna svahu k řece. Na desítku nastupujícího v otevřeném džípu. Prosím o nějakou ochranu proti dešti, Ano, zorganizují to. Jeden přichází se srpovitou dlouhou kudlou a uřezává z dekorativní rostliny před recepcí tři velké listy. Se smíchem a komentářem: jungle umbrella nám je podává do ruky. Listy jsou moc hezké, je mi líto, že je kvůli nám uřízl, ke všemu nám chrání jen hlavu, po rukách nám teče voda a máčí nám veškeré šatstvo na těle. (doma jsem zjistila, že to byla Alokázie, sloního ucho, jednotlivý list dosahuje velikosti člověka).
Tropický liják, na záhonu listy Sloního ucha, než je uřízli na umbrella

Jak se obávali, sedíme mokří sedm hodin v autobuse, tak dlouho trvá pouze 150 km dlouhá cesta. Stále prší a je znatelně chladnější. Deštník z džungle si nesu do hotelu, vezmu si ho domů jako suvenýr. Přicházíme už za tmy, Zdenek už tam je, jdeme spolu čínsky jíst, Sepp a Gudrun jedí v hotelu.

11.11. – Káthmándú

Nákup suvenýrů. Po snídani v Pumpernikl jdeme v párech do města, obědváme společně v tibetské restauraci. Odpoledne havaj na naší terase, já jdu sama do města. Hurá, jdu ráda sama, můžu nerušeně brousit městem! Do čtvrtí bez turistického ruchu, nakukuju do vnitřních domovních bloků s malými stúpami. Kupuju 60 cm velkou ošatku z bambusových listů na přesévání rýže. Do té opatrně poskládám můj tropický list na cestu letadlem. Na večeři jedeme taxíkem do nového hotelu Vajra, postaveném ve starém stylu. Je to tu dražší, jídlo pro nás všechny stojí 1200 R = 35,-DM.

12.11. – Káthmándú

Stadion v Káthmandú
Nepohodlné sezení při tradiční večeři

Poslední den, už jsme vším znaveni. Croissant k snídani, na oběd jdeme se Zdeňkem do japonské restaurace, o něco dražší, jídlo za 100 R = 2,80 DM, jinak stojí asi 60-90 R. Japonsky psaný jídelní lístek, ani přepis do latinky nám neprozrazuje, zda se jedná o nápoj, maso nebo dezert. Pak samozřejmě ještě musíme ke stadionu, který je pro Zdeňka povinný na všech cestách. Zrovna se na něm koná nějaká vojenská přehlídka. Na závěr naší cesty do Nepálu večeříme všichni restauraci Thamel s typickou nepálskou kuchyní. Starý, krásně zrekonstruovaný dům, červené cihly a tmavé dřevo, číšníci ve lněných hávech. Sedí se se skrčenýma nohama u nízkého stolečku, bez bot. Není to pohodlné, ale stylové, při svíčkách. Nabízejí menu z devíti jídel za celých 450 R = 13,- DM, velmi drahé. Bohužel nepřinášejí jednotlivé chody po sobě, ale pleskají vše najednou na talíře, až to stříká. Ze všech chodů je tak jednolitá hmota. To vše se opakuje dvakrát.

Během večeře diskutujeme o německé politice, kterou ještě prohlubujeme v hotelu na terase. Čtyři lidé, čtyři názory, každý zastáncem jiná politické strany. Naše pestré názory se dost rozcházejí.

13.11. – Káthmándú-Dháka

Naposledy na snídani přes pouliční jatka za naším hotelem, skáčeme z kamenu na kámen přes krvavé louže, čerstvě poražený býk leží přímo na hliněné zemi, ještě se t něj kouří. Takové zážitky spolu se způsobem porcování kuřat z nás v Nepálu udělaly vegetariány.

Taxíkem na letiště, Namasté, Norbu Linkha, Namasté, Káthmándú, Namasté Everest. Z letadla jsou hory jasně vidět, v Namche už leží sníh. Turisté, kteří zrovna od Everestu přijeli, mluví o lavinách v Gokyo. V Dháce nám sbírají pasy a nakládají nás do autobusu. Jedeme do hotelu, to nebylo v plánu. Žebráci na letišti jsou dost agresivní, ale město dělá čistý dojem, zasázené stromy, hezčí auta než v Nepálu, míň na bobku posedávajících mužských u silnice než v Nepálu. Nikdo nám neřekne, kdy poletíme dál. V hotelu Zdenek sleduje nonstop fotbal v televizi, není moc co dělat. Dostáváme večeři, a když se ukládáme ke spaní, v jedenáct večer nás vyzvedávají. Noční let, 3x plastové jídlo. Ve Frankfurtu nás vítá mlha. Na obědě u rodičů Gudrun maminka uvařila ledvinky s nudlemi. Ta exotika nebere ani v Evropě konce!

Tato první cesta do velehor nás výrazně ovlivnila, je to start do dalších dobrodružství ve vysokých horách. Nepál se svými srdečnými lidmi, mírumilovným náboženstvím, s tradičním způsobem života mimo turistické stezky, a s nádhernými horami jsme od té doby ještě víckrát navštívili. I Tengpoche a Mama v její Thamserku Lodge v Namche Bazar.

--Helena

Posted Using INLEO

*Centrum Káthmandú*