Lidová moudrost praví, že co bolí, to... tak nějak... bolí. Nemusí to nutně znamenat, že to sílí. Trénink dokonce nemusí bolet a troufám si tvrdit, že čím častěji chce a může člověk trénovat, tím méně by měl bolet, protože nejhorší smrt je z přetrénování (to jsem si teda uznávám, vymyslel). Trénink ale fakt nemusí bolet, aby byl efektivní. Nedělám si srandu... Já vim, že mainstream nám do hlavy tluče (nebo snad už ne), že pokud se člověk poblitej neodplazí z gymu, byl to ztracenej čas. Ale zopakuju to pro jistotu ještě jednou:
- Bolest a únava nemusí nutně značit, že trénink byl efektivní.
A dokonce si troufnu tvrdit, že v případě hobby sportovců je to často kontraproduktivní. Byť teda uznávám, že psychicky to může na nějakej čas přinést i pozitivní efekt > neb unavenej člověk se může rovnat šťastnej člověk, kterej má pocit, že pro sebe něco udělal. Ale jak si asi tak myslíte, že se handbalancer naučí stát na jedný ruce a vytrvalec naučí běhat ultramaratony? Že se od pondělí do pátku zruší jak pes a víkend prospí? Tak to mám pro Vás špatnou zprávu. Naučí se to totiž tak, že to roky dělá. A aby to mohl roky dělat, nemůže bejt furt na fyzicky na pračky, zničenej a zraněnej. Nemůže stokrát začínat od začátku...
Netrénujte tvrdě, trénujte chytře
Já teda nemám nic proti těžkým tréninkům. Občas je třeba si vynutit pokrok, ale králem zlepšení je objem práce. A se vzrůstajícím objemem klesá intenzita. Takže světe div se, když zaběhnu na pohodu v tréninku 10 km za hodinu, neznamená to, že půlmaraton dám za rovný dvě hodiny, 30 km za tři hodiny, 40 km za čtyři a tak dále. Se vzrůstajícím objemem práce klesá intenzita a opačně. Se vzrůstající intenzitou klesá objem. Proto možná člověk, co běhá 10 km za hodinu, dokáže zaběhnout 3 kiláky za 15 minut, ale nedokáže to tempo udržet delší dobu a rozhodně od sebe nemůže čekat, že ho dá na tréninkovým půlmaratonu.
Základem chytrýho tréninku je progres
Takže když zvednu víc kilo než před rokem, zlepšil jsem se. Když uběhnu dál než před rokem, zlepšil jsem se. Když uběhnu něco rychleji než před rokem, zlepšil jsem se. Když dokážu stát na rukách delší dobu než rok dozadu, zlepšil jsem se. Takhle je to jednoduchý. Dovolím si zde přihřát polívčičku a vložit příspěvek jednoho mého oblíbeného autora ze "socek" @fyzio_kriticky.
Dobře,ale kdy že ten trénink teda končí?
Jo vidíte!
Tak překvapivě právě třeba když to bolí. A nemám teď na mysli úplně to, že člověka bolí ručičky z toho, že dělá bicepsový zdvihy. Mám na mysli nějakou divnou bolest, která tam na první dobrou nepatří - píchání někde v kloubech, tuhnutí zad a tak dále.
Druhá varianta je, že člověk ztratí dechovej stereotyp a dejchá jak sto let stará lokomotiva, rudej je jak šimpanz na p*deli a tváří se, jak kdyby si čuchnul k botám maratonce.
Třetí varianta je, že se začne klepat, jak kvalitně udělanej pudink, když do něj šťouchnete prstem.
Čtvrtá varianta je, že začne bejt naprosto letargickej, apatickej, otupělej. Zkrátka ztratí veškerou vnímavost, cit, pozornost...
Za pátý nestíhá předepsaný tempo pohybu, nebo zkrátka rapidně zpomalí, protože už to dál nejde...
Druhým dechem dodávám, že jsou tréninky, kdy i tohle lze do jistý míry záměrně ignorovat (například série do selhání). Ale ty by pořád měli podle mého skromného názoru být jen v rukách opravdu pokročilých jedinců, ideálně pod dohledem další osoby (která teda taky ideálně ví, co dělá) a hlavně by se měli objevovat v tréninku spíš zřídka...
I tady podle mě lze celkem efektivně aplikovat pravidlo 80/20. Když 80% času bude člověk v pohodě a bude svou komfortní zónu rozšiřovat víceméně v klidu, měl by mít dostatek energie na to, aby 20% času (a i to je možná moc) strávil v zóně, která nebude tak úplně příjemná a kde to zkrátka taky trochu (někdy i víc) bolí...
Na závěr ještě jeden chytrej citát z pera (nebo ústa) bývalýho trenéra NFL Billa Parcela, vztahující se teda ke sportu, ale kontext je snad jasnej
The best ability is availiability.
Aneb když se zničíte/zraníte, nemůžete se zlepšovat v tom, v čem chcete.