Stará mapa #4

Předešlý díl

Bylo už celkem dost pozdě večer, když se ozval zvonek u dveří. Nikoho jsem nečekal. Kouknul jsem kukátkem na chodbu a otevřel dveře. O futra se opírala Marki a bylo poznat, že má trochu naváto. Vlastně, docela dost.
"Ahoj Tlupo... Pluto," usmála se.
"No nazdar, ty ale vypadáš. Co tady děláš?" Já vím, blbá otázka, ale na něco takového jsem nebyl připravený.
"Plu... Plutíčku promiň, já bych si u tebe potřebovala odpočinout. Máš tam někoho? Že nemáš..."
Obrátil jsem oči v sloup a vtáhl vrávorající Marki dovnitř. Ta skopla z nohou lodičky a žuchla sebou do sedačky.
"Promiň promiň Plutíčku, jjá jsem trošku daleko domů, tak když tady mám kamaráda, hehe," plácala Marki páté přes deváté.
"Hele, nechceš trochu vody?"
"Jo! Studenou. Jojo."
Šel jsem do kuchyně natočit vodu do sklenice. Trošku jsem se zamyslel a pak do té vody přihodil tabletu šumivého vitamínu C. Když jsem se vrátil, Marki ležela na sedačce a spala. Nechal jsem vodu na stolku poblíž, vytáhl ze skříně deku a Marki jsem přikryl. Chvíli jsem pozoroval, jak spí a pak jsem ještě přinesl z koupelny plastový škopek a nachystal jí ho k sedačce u hlavy. Jistota je jistota.

---

Ráno jsem se vzbudil poměrně brzo. Zkontroloval jsem Marki, ale ta ještě spala a slabě chrápala. Jediné, co se od noci změnilo, byly její svršky, nyní poházené kolem sedačky. Odolal jsem nutkání podívat se pod deku a místo toho jsem na sebe natáhl kalhoty a tričko a vyběhl jsem do supermarketu pro nějaké čerstvé pečivo ke snídani.
Když jsem se vrátil, Marki už na sedačce nebyla a z koupelny byla slyšet sprcha. Vysypal jsem na talíř nějaké croissanty a vařil kávu. Po chvíli vypochodovala z koupelny Marki s mokrými vlasy a v mém tričku.
"Dobré ránko, Pluto, můžu si půjčit nějaké tvoje čisté tričko?" zeptala se celkem zbytečně. Mávl jsem jen rukou.
"Omlouvám se za ten večerní přepad..."
"To je v pořádku," pokusil jsem se to velkoryse přejít.
"No ne, počkej, já ti to musím vysvětlit..."
"Nic mi vysvětlovat nemusíš."
"Ale já ti to chci vysvětlit. Jde o akci Lakmus."
Zpozorněl jsem. Už zase Lakmus?
"Tak co, už mě vnímáš? Byli jsme včera s holkama ve vinárně. S Janou a s Míšou. Tady kousek, U mokré kočky. "
Přikývnul jsem. Vinárnu jsem znal a Jana s Míšou byly Markiny a vlastně i moje spolužačky.
"Původně to měla být jen dámská jízda, ale Míša měla s sebou přítele a ve vinárně u baru byl jeho kamarád, a my jsme se seznámili a seděli jsme všichni spolu a pak jsme si povídali a pak jsme závodili..." chrlila ze sebe Marki.
"Přibrzdi," snažil jsem se neztratit nit. "Jak závodili? V čem?"
"Ve fernetech," přiznala Marki.
"Ty jsi blázen. Kdo byl druhej?"
"Nech si to, jo? Důležité je, že ten Míšin přítel je voják. A Kamil, ten druhý, je jeho kolega, taky voják. A slouží na základně v Dubině. A já teď vím, že příští pátek končí na Dubině jedno cvičení a další začíná až v pondělí. A když je tam o víkendu prázdno, tak se tam ani pořádně nehlídá, je tam jenom jedna hlídka na celý prostor. Chápeš? Můžeme tam v tu sobotu večer zajít a vykopat Lakmusův severozápadní roh."
Marki nadšením svítily oči a mně to pomalu docházelo. Využila příležitosti, ožrala se s příslušníky ozbrojených sil NATO a vytáhla z nich plán cvičení a ostrahy vojenského prostoru Dubina.
Mata Hari hadra.

---

V sobotu večer jsme byli už potřetí v krátké době u vstupu do vojenského prostoru Dubina. Bylo celkem pozdě, protože Marki se nemohla včas utrhnout z brigády v bistru u jezera. Ke vstupu jsme dojeli autem, ale do Střílkovic jsme se rozhodli jít pěšky. Byla to sice poměrně dlouhá cesta, ale jezdit autem v zakázaném prostoru jsme si netroufli a jet na kolech nám taky nepřipadalo bezpečné - museli bychom si svítit a světlo by bylo v noci vidět kilometr daleko.

Cesta proběhla bez problémů. Od minula jsme ji znali, věděli jsme, jak je dlouhá a i když se cestou setmělo tak, že jsme šli potmě, nebylo jak zabloudit.
Ve Střílkovicích jsme byli něco před půlnocí. Skromné zbytky vesnice vypadaly strašidelně i ve dne, natož v noci. A navíc hřbitov. Když jsme přicházeli k Lakmusovu hrobu, nějak se mi to celé rozleželo v hlavě. Co tu vlastně děláme? V noci, vlastně skoro o půlnoci kopat v nějakém cizím hrobě... Nechtěl jsem před Marki vypadat nejistě, ale i ona byla nezvykle tichá.
Došli jsme k hrobu Ernsta Lakmuse a Marki rozsvítila baterku. Měla ji obalenou v červeném papíru. Někde jsme se dočetli, že tlumené červené světlo neoslňuje a taky jsme nechtěli, aby nás bylo vidět na kilometry daleko - i když kolem hřbitova byl hustý les. Odstranil jsem ze severozápadního rohu hrobu drny, co posledně odrýpal Lumír a vytáhl z batůžku lopatku.
A zrovna, když jsem lopatku poprvé zaryl do hlíny, spadly na zem první kapky deště.

Ryl jsem lopatkou v zemi, občas si pomáhal vybírat hlínu rukama. Marki hlavně svítila baterkou, ale i tak jsme byli za chvíli umazaní od hlíny oba. Půl metru - jestli jsme si vyložili nápis na staré mapě správně. To je kus nad lokty. Vypadá to jako málo, ale zkuste si to vykopat do země. Navíc v dešti, který rozmáčel hliněné stěny, takže jsem se po chvíli hrabal v jámě plné bláta.
Už jsem to chtěl celé vzdát, když lopatka narazila na něco tvrdého. Myslel jsem, že to je kámen, ale když jsem to v tom marastu nahmatal rukou, bylo to kulaté a pravidelné. Ještě jsem kolem toho chvíli rýpal, lopatkou i klackem, a podařilo se mi to konečně vydolovat. Vypadalo to jak uzavřená zavíčkovaná skleněná zavařovačka, obalená hlínou. Položil jsem ji nahoru na povalený pomník a zapátral v díře ještě jednou.
"Je tam ještě něco?" šeptla Marki.
"Asi ne... i když... počkej, je tam ještě jedna."
Měl jsem ruce od hlíny a jílu umazané vysoko nad lokty, tak mi bylo jedno, že se hrabu v té blačce. Vyhodil jsem pár lopatek bláta a nahmatal ještě jednu zavařovačku. Tahle však šla ven mnohem hůř - a navíc se opravdu hustě rozpršelo. Mordoval jsem se s "pokladem", páčil klackem, rýpal kolem lopatkou a rukama vyhazoval další a další hrsti bláta. Trvalo to snad další čtvrthodinu, ale snaha byla nakonec korunovaná úspěchem. Další sklenice byla venku. Zkusmo jsem ještě zapíchal do jámy klackem, ale už tam asi nic nebylo. Ale i kdyby tam byla třeba celá Jantarová komnata, nic by mě nepřimělo pokračovat. Byli jsme s Marki oba promočení až na kůži. Co jsme vykopali, to nám musí stačit.
Vzal jsem druhou vykopanou sklenici a položil ji na pomník vedle té první. Z té už déšť omyl nános hlíny, takže bylo vidět dovnitř. A to, co jsem uviděl, mi málem zastavilo srdce.
Chytil jsem Marki za ruku, co v ní měla baterku, a namířil ji přímo na sklenici.
Kurva.
Oválný předmět rozbrázděný hlubokými zářezy.
Ve sklenici byl ruční granát.

V hlavě se mi okamžitě vybavila vzpomínka na instruktáž na cvičení Dobrovolných záloh. Granát ve sklenici - nejjednodušší nástražné zařízení na světě. Vytáhnete z granátu závlačku a opatrně ho vložíte do sklenice, tak, aby se neuvolnila pojistná páčka. Sklenici pak dáte někam, kde ji případný narušitel nejspíš shodí a rozbije. A když se granátu uvolní pojistka - pak teprve nastanou vážné problémy.
Vlastně jsme měli víc štěstí než rozumu. Kdyby někdo šel na toto místo s rýčem a krumpáčem, už by tu mohl být v zemi kráter a na hřbitově další mrtvola...

Vzpamatoval jsem se.
"Marki, vypadni odtud. Až k silnici - a tam se schovej za strom."
"Proč, co se děje?"
"Neřeš a vypadni. HNED!" utrhl jsem se na ni s trochou hysterie.
"Ale já tam sama..."
"KURVA ZMIZ! TADY JDE O ŽIVOT! A nech mi tu baterku!"
Marki nejspíš pochopila, protože mi strčila do ruky baterku a zmizela ve tmě.
Zíral jsem na sklenici s granátem a přemýšlel, co s tím. Nález munice. Takže ohlásit. A vysvětlovat, co děláme o půlnoci, na hřbitově, u rozkopaného hrobu, ve vojenském prostoru.
S obavami jsem namířil baterku na druhou sklenici, ze které déšť už taky smyl většinu hlíny, a trochu se mi ulevilo. Byly v ní nějaké hadry nebo spíš něco v hadrech zabalené, ale aspoň na pohled to nevypadalo nijak nebezpečně.
Vrátil jsem se k prvnímu, nebezpečnému nálezu. Chvíli jsem přemýšlel, a nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší řešení bude vrátit věc tam, odkud jsme ji vzali.
Natáhl jsem po sklenici ruku, ale všiml jsem si, jak se mi ta ruka třese. Stáhl jsem ruku zpět a chvilku rozcvičoval prsty. Pak jsem sklenici s granátem konečně uchopil a chtěl ji vložit zpět do vykopané jámy.
Není dobrý nápad brát mokrou sklenici do rukou, umazaných od hlíny a jílu, zvlášť když jste rozklepaný strachy. Už když jsem ji zvedl, tak jsem cítil, jak mi v prstech klouže. Chtěl jsem ji rychle popadnout druhou rukou, ve které jsem však držel baterku. A v tom stresu, tmě a mokru jsem si tu sklenici s granátem vlastně nešikovně sám sobě vyrazil z ruky.
Sklenice z granátem při pádu narazila na obrubník rámu hrobu a skleněné střepy se rozsypaly kolem. Ztuhlý děsem jsem viděl, jak od uvolněného granátu odlítla pojistka, zatočila se ve vzduchu a kamsi dopadla.

---

Docela nám to vygradovalo, že? Skvělý okamžik na to, napsat: Pokračování příště.