Já a všechny ty počítače, hry a internety :D

zdroj: pixabay.com

Vybavuji si, že nám v obýváku stála mašinka. Vůbec netuším, jak se nazývala. Dostali jsme ji od rodinného příslušníka M. z Německa, který si koupil něco lepšího. Do počítače se vkládaly diskety, kterých jsme díky M. měli opravdu nespočet. K tomu jsme k němu obdrželi i Joysticky.

Vypadaly nějak takhle:

zdroj: http://www.idogendel.com

Vůbec netuším, zda se na mašince dalo dělat něco jiného než hrát hry. Vlastně mě to v té době ani nezajímalo. Hrála jsem proti sestře a snažily jsme se najít kusy ponorky a dostat se z ostrova, než na něm vybuchne sopka. Dále tam pak bylo nějaké dolování diamantů, to je vše, co si vybavuji.

Poté jsem měla konzoli na velké žluté kazety.
zdroj: vikimedia.org

Ty jsem si chodila kupovat k tamějšímu Vietnamci. Blbé na tom bylo to, že člověk si hru mohl vybrat pouze podle úvodního obrázku. Vůbec netušil, co se bude ukrývat uvnitř. A tak se kolikrát stalo, že jsem si vybrala dvě hry s odlišnými a lákavými obrázky, abych doma zjistila, že je to ta stejná hra. Naštěstí byl Vietnamec v pohodě a nechal mě to vyměnit za jinou.

Měli jsme známého „ajťáka“, který se nám od určité chvíle začal starat o mašinku. Na jednom z prvních počítačů, co nám složil, jsme měli hry jako Aladina a World of Warcraft. Později jsem také hrála docela často Dooma. Pravděpodobně tam byli nainstalované i jiné hry, ale teď si to nevybavím.

K tomu jsme později měli hodně demoverzí. Například Lvího krále. Pamatuji si, jak jsme to se sestrou pořád hrály dokola a přály si dozvědět, jak by to asi pokračovalo, kdyby to nebyla demoverze.

Později jsme si začali půjčovat hry od známých, jak se ale technika vyvíjela, tak náš počítač bohužel přestal stíhat. A tak se do toho zapojil pan „ajťák“. Neustále jsme tedy dokupovali nové ramky, měnili grafárnu, procesor. Pořád se do toho vrážely peníze. Připadlo mi, že snad každého půl roku se musí něco nového dokoupit, aby daná hra jela.

Později už nás to začalo fakt štvát. Protože jsme se ho vždy ptali, zda teď pojede vážně všechno. On řekl, že jo, jenže o dva měsíce později člověk zjistil, že fakt ne. K tomu jsme ho vždycky museli volat, když se vyskytl jakýkoliv problém. Přeinstalace Windows, nějaká neustále vyskakující chybová hláška…

No, každopádně jsme s ním bohužel „spolupracovali“ dlouho. Mí rodiče se vůbec v počítačích nevyznali a my se sestrou jsme byly příliš malé na to, abychom vůbec chápaly, jak počítač funguje. Do žádného kroužku jsem nechodila. Internet jsem neměla, takže asi tak.

První internet jsme měli v 5. třídě. Byl vytáčený, přes telefon, myslím, že nás k němu taťka ani nepustil. Byl tam jen pár minut denně, aby to nestálo majlant. Po chvilce ho rodiče zrušili.

Docela vtipná (nebo spíše smutná) věc je tak, že jak jsme měli toho ajťáka, ten nás spíš vedl k tomu, ať na nic nesaháme. Nic neřešíme. Takže jsem si od počítačů tak nějak udržovala odstup a nic jiného tam nedělala – kromě hraní her. Když jsme si v 8. nebo 9. třídě (přesně nevím) mohli vybrat, zda jednou za 14 dní budeme mít volitelný předmět informatiku nebo angličtinu, radši jsem si zvolila angličtinu (byla jsem od čtvrté třídy němčinář), protože jsem se počítače tak nějak bála. Spíše jsem se tedy bála internetu než počítače. Neměla jsem s ním totiž zkušenosti a nechtěla jsem se asi před ostatními zkušenějšími ztrapňovat.

První normální internet jsem pak měla až v polovině 9. třídy. Předtím jsem navštěvovala sestřenici, kde jsme chodily na xchat a bavily se povídáním si s tamními uživateli. Později jsem na xchat chodila i sama, ale myslím, že mi to nevydrželo více jak půl roku. Velice rychle mě to omrzelo. Radši jsem na počítači hrála hry jako NFS, Max Payne, Mafia, Polda, Settlers.

Jako holka jsem samozřejmě chtěla hrát i The Sims. Jeden kluk ve třídě mi pořád sliboval, že mi tu hru půjčí (chtěl ode mě opisovat a půjčovat si pořád nějaké propisky apod.), ale skutek utekl. Jen se pořád vymlouval. Že ji zapomněl. Že ji půjčil někomu jinému. Nakonec jsem ji sehnala od kamarádky. Byla to vypalovaná hra, v té době jsem moc neřešila a ani nechápala, že to není fér vůči jejím autorům. Když mi ten kluk znovu řekl, že mi to půjčí, tak jsem se na něj vítězoslavně podívala a řekla, že už to nechci. Že už to mám. A on: „A půjčíš mi to?“

Sám tu hru nikdy neměl. Potom jsem to vypálila ještě dalšímu spolužákovi, co seděl přede mnou a ten se mě ještě navíc ptal na to, jak to má nainstalovat (cracknout a tak). Takže takhle jsem se naučila crackovat hry, pravděpodobně to není nic, na co bych byla pyšná, ale na těchto hrách jsem vyrůstala, protože je nám neustále nosil ten „ajťák.“ Žádnou originálku jsem snad u něj nikdy neviděla.

Má první originálka byla hra Singles (něco jako the Sims), koupili nám to rodiče v Albertu za 299 Kč. K tomu jsme si ještě kupovali Počítač pro každého, bývala u toho CDčka s demoverzemi a v některých případech i s plnými hrami, ale to byly většinou blbosti.

zdroj: wikimedia.org

O nějaký ten čas později jsem si brousila zuby na nového Hitmana, jenže hádejte co? Samozřejmě, že ho mašinka nerozchodila. To už mě fakt naštvalo.

Sama jsem si našla ramky a grafickou kartu, která sedí k mé sestavě. Jen pro jistotu jsem ji poslala danému ajťákovi, on to odsouhlasil. Tak jsem si to objednala a sama si v počítači doplnila ramky a vyměnila grafárnu. Jednu věc mi však ajťák zapomněl říct. Co takhle nějaké lepší chlazení? Hm, takže to dopadlo tak, že grafická karta vydržela akorát na toho Hitmana a pak se odebrala do věčných lovišť.

Později jsem se samozřejmě sama naučila si přeinstalovat Windows a řešit kdejaké blbosti. Když jsem nastupovala na vysokou školu, koupila jsem si svůj první notebook. Bylo to za vlastní peníze a byla to nejdražší věc, kterou jsem si do té doby ve svém životě koupila. Stál však za to. Chtěla jsem herní notebook, co rozjede vše, a konečně se mi přání splnilo.

Rozjel, jenže zase tu byl problém. Hrála jsem GTA a on prostě najednou zamrznul! Nešlo s ním nic dělat. Musela jsem vyndat baterku, abych ho mohla vypnout. Dělal to pořád. Přemýšlela jsem nad reklamací, ale moc se mi to nechtělo řešit. Tak jsem si přečetla diskuze a došla na to, že jádro problému je ve starém biosu. Varování, že by do něj nezkušený člověk neměl rýpat, jsem odmávla rukou. A sama si naflashovala nový bios. Pak jsem byla spokojená, protože počítač už nezamrzal.

Dnes pořád na počítači hraji hry, ačkoliv už ne tolik jako dříve. K tomu mám ještě Playstation 3, protože některé hry (Beyond two souls, The last of us apod.) nejsou dostupné na počítač a já je prostě musela hrát. Jinak počítač a internet převážně používám k práci (nyní i ke Steemitu :)). Připadne mi úsměvné, že bývaly doby, kdy jsem se internetu bála a vyhýbala se mu.

Ajťáka už máme jiného, jeho služby moc nepoužívám, ale přeci jen jsou věci, na které si stále netroufnu. Třeba při koupi notebooku mi měnil DVD romku za SSDdisk. Sama bych se vrtat v novém notebooku neodvážila. Zatím... dokud mě ten ajťák něčím nenaštve :D