Jaká je povaha zkušenosti?

Pamatujete si jak jsme jako si děti nebo v pubertě říkali, že některé věci budeme dělat úplně jinak, až vyrosteme, než jak je dělali naši rodiče? A my jsme vyrostli a začali tyhle věci dělat podobně nebo dokonce úplně stejně. Nebo když jsme viděli nějakého člověka, třeba někoho známého nebo kamaráda, který se nacházel v určité situaci a my jsme velmi chytře a prozíravě prohlašovali, že v jeho situaci bychom se zachovali úplně jinak. A karma udeřila a my jsme se ve velmi podobné situaci ocitli a rázem bylo veškeré naše prozíravé chytračení ta tam. Podobné situace zřejmě už nejednou zažil každý z nás. Jak je to sakra možné, nad tím si můžeme lámat hlavu pořádně dlouho. Na vině je zde přímá zkušenost a její povaha. Co tím přesně myslím?

Když se díváme na životní situaci jiného člověka a na jeho reakce a volby, tak tohle vše pozorujeme s odstupem, neangažovaně. Celou věc dokážeme vnímat víc objektivně, než jak ji vnímá člověk, který se v téhle situaci přímo nachází. Zkrátka a dobře tuhle situaci nezažíváme, neprožíváme, nezakoušíme. Není to naše přímá zkušenost. Stejně jako se říká, že po bitvě je každý generál, tak generálové jsou většinou i všichni pozorovatelé a komentátoři, kterých se daná situace netýká, ale kteří doslova srší chytrými nápady a radami, jak si v takové situaci poradit. Oni třeba mnozí z nich mohou mít i do určité míry pravdu. Jenže je rozdíl, když hodnotím něco, co se mě netýká, a když mám jednat v situaci, kterou přímo zažívám. To je rozdíl mezi nezúčastněným pozorováním, vyhodnocováním a komentováním, a mezi přímou zkušeností.

Přímá zkušenost je něco zcela jiného. V mnohých ohledech vám nedovoluje se na danou situaci podívat co možná nejvíc objektivně. Týká se to přece vás a v sázce je tedy daleko víc, nemyslíte? Při přímé zkušenosti se také mnohem víc zapojují subjektivní pocity a emoce, které brání objektivnímu zhodnocení. A co je především to nejdůležitější, že přímá zkušenost je zkrátka nesdělitelná. Své vlastní prožívání, emoce a pocity nedokážete sdělit druhému člověku, který vás jen v této vaší situaci pozoruje. Dokonce i veškeré dění a veškerý kontext dané situace je nesdělitelný, nepřenositelný. Druhý člověk ve skutečnosti nedokáže plně posoudit vaši situaci, protože nezná všechny aspekty téhle situace. Nezakouší všechny proměnné dané situace. Tohle všechno nelze druhému nijak sdělit nebo předat, protože tohle zažívání je zkrátka a dobře nesdělitelné. Stejně tak je nesdělitelná jakákoli přímá zkušenost. To je neprolomitelné paradigma zkušenosti. Zkušenost si prostě každý z nás musí zažít sám a řečičky o tom, že by se v dané situaci zachoval úplně jinak, to jsou jen plané žvásty člověka, který nedokáže posoudit něco, co sám nezažívá.

Z tohoto úhlu pohledu se tedy objektivní hodnocení člověka, který se na situaci někoho jiného dívá zpovzdálí, jeví vlastně jako irelevantní. Nejeví se jako více objektivní spíše jednání člověka, který danou situaci sice subjektivně prožívá, ale zažívá všechny proměnné dané situace, včetně svých pocitů, strachů, obav, apod.? Tohle všechno přece druhým lidem nelze sdělit. Zkušenost je ze své podstaty nesdělitelná. Tak jak tedy oni mohou ze svého pohodlí nezainteresovaného pozorovatele podat objektivní a relevantní názor? Ne, skutečně objektivní a relevantní je pouze a jedině názor a jednání člověka subjektivně zažívajícího danou situaci v celé její celistvosti, byť tohle zní jako velký paradox. Jenže je tomu tak.

Přímou zkušenost zkrátka druhým nesdělíte, i kdybyste se sebevíc snažili. A druzí mohou mít sebelepší nápady na její řešení, ale jakmile se v podobné situaci sami ocitnou, tak jdou všechny tyto nápady velmi rychle do kytek. Být více objektivní můžeme být jen díky poučení se z vlastních přímých zkušeností. Vše ostatní jsou sice dobře myšlené, ale irelevantní rady lidí, kteří nemohou danou situaci dostatečně dobře posoudit, protože ji nezažívají. A pokud přece jen jsou jejich rady cenné a užitečné, protože si podobnou situací v životě již sami prošli, tak stejně nám jsou jejich rady zbytečné, protože danou zkušenost si stejně musíme my sami přímo prožít a poučit se z eventuálních chyb. Však kolik z nás dalo skutečně na radu zkušenějších rodičů nebo kamarádů? Ne, většinou jsme si pěkně nebili čumák a až pak jsme zpětně uznali, že měli pravdu. A takhle to zkrátka se zkušeností je. Zkušenost jako taková je nesdělitelná. Vše si nakonec musíme prožít a zažít sami. A poučit se z toho a jít dál.

Tohle je můj osobní názor na zkušenost jako takovou. Nikomu tenhle názor nenutím a klidně se mnou můžete nesouhlasit. Však o tom to vše je, ne? Mít vlastní názory a postoje, vlastní zkušenosti.
@polemistes

Obrázek:
Citát