V našem městě (Opava) se o velké vodě jen nemluvilo. Naším městem se velká voda opravdu prohnala. Staletá voda. Té vody bylo mnohem víc než v roce 1997, kdy byla zatopena víc než třetina (téměř šedesátitisícového) města. Díky protipovodňovým opatřením budou následky asi "jen" podobné jako tenkrát. Uvidíme ráno, kulminace nastala teprve před pár hodinami. Fotky a videa mám. Spoustu. Nehezkých, smutných, tragických. Svých vlastních, od rodiny, od kamarádů. Ve čtvrti, kde bydlí táta, musely vrtulníky zachraňovat lidi ze střech a stromů. Pod okny mu plavaly chaty z nedaleké zahrádkářské kolonie. Kamarádi mají zaplavené sklepy, garáže, zahrady, byty, domy. Ne, nebudu sem ty fotky dávat, nebudu o tom psát. Chceme všechno co nejrychleji obnovit a na tu hrůzu zapomenout...
My, lidstvo, máme kolektivní paměť. Zapomínat se nevyplatí. Ani na nacismus a komunismus, ani na španělskou chřipku a covid, ani na povodně a požáry. Samozřejmě, každý máme tendenci to nepříjemné z paměti vytěsňovat.
Nemusíš dávat fotky na Hive, ale měl bys tu povodeň nějak zpracovanou - literárně, fotograficky - uchovat pro svoji dceru. Aby věděla, co taky do Opavy může jednou přijít, až Ty už tu třeba nebudeš. S čím je třeba počítat, na co je třeba myslet a nějak na to být připraven/a.
Můj děda sepsal kroniku svého života. Když umřel, 1981, tak ještě internet nebyl. Něco takového se taky chystám udělat pro syna.