Ozzy rulez!

Když Ozzy Osbourne vydal v roce 2020 po desetileté odmlce kvalitní, ale poněkud depresivní album Ordinary Man, mnohým se zdálo, že je to jeho rozloučení. Ozzy oznámil fanouškům, že trpí Parkinsonovou chorobou, kvůli které musel zrušit plánované turné. Písně s názvy jako Straight to Hell, Today Is the End nebo Under the Graveyard taky nedávaly zrovna moc důvodů k optimismu. Parkinsonova choroba je nemoc centrální nervové soustavy a pacienti nejsou postupně schopni ovládat svůj pohyb. Parkinsonova choroba je nevyléčitelné, je však možné utlumit její příznaky a zpomalit průběh. Nic pro náročná turné nebo dlouhé pobyty v nahrávacím studiu.

Nicméně uplynuly dva roky a jaké překvapení, Ozzy je zpět a v plné hudební síle! Začátkem září vydal desku Patient Number 9, a je to album, jaké podle mě Ozzy Osbourne neměl už snad desítky let!

Blednoucí jako fotografie, co nám připomínají, že nic netrvá věčně, zpívá se v nostalgicky laděné titulní písni Patient Number 9, ale už krásný klenutý refrén naznačuje, že to Ozzy s tím blednutím nemyslí tak vážně a hned v následující nadupané skladbě *Immortal * to ještě potvrdí:

Pohřběte mě pod zem / Burry me down bellow
Ale já nikdy nezemřu / But I’ll never die
Protože jsem nesmrtelný / ’Cause I’m immortal

Ano, pro mou generaci rockových fanoušků je Ozzy skutečně nesmrtelný. Od první desky Black Sabbath z roku 1969 až po dnešek. Síla jeho současné desky je v tom, že nezní jako dílo umělce sice uznávaného, ale přeci jenom daleko za zenitem. A že takových desek u jiných hvězd najdeme hodně. Naopak zní mladistvě a inspirativně. To, co naznačovala už předchozí deska, je tady rozvinuto naplno. Podobným nečekaným zjevením pro mne bylo naposledy album Bon Jovi 2020, které také zní jako od kapely, která hraje pár let a ne jako deska prošedivělých pánů, kteří harcují po pódiích už řadu dekád.

Ozzy tentokrát neponechal nic náhodě. Kvalitu, pestrost a živost alba posiluje hvězdné obsazení hostujících kytaristů, kteří se objevují téměř v každé skladbě. Eric Clapton, Jeff Beck či Mike McCready z Pearl Jam. Ti všichni přispívají sóly a riffy, jaké mohou Ozzymu závidět i mnohem mladší kapely. Ale nejsilnější je deska zejména tam, kde se Ozzy Osbourne potkává s kytarovými bohy ze své vlastní minulosti. Zakk Wylde hraje ve skladbách jako je znepokojující Evil Shuffle a balada Nothing Feels Right, která zní jako kdyby vyšla na No More Tears. A zcela nejzásadnější host je zde jednoznačně zakládající člen Black Sabbath Tony Iommi, což je pokud vím poprvé, co hraje na jedné z Ozzyho sólových desek. A skutečně, s Iommim se na desku vrací duch Black Sabbath, což míním jako ten největší kompliment. Některé skladby znějí opravdu tak, jako kdyby uprchly z desky Black Sabbath (No Escape from Now), a to včetně foukací harmoniky v Degradation Rules. Větší radost než návratem ke kořenům toho nejlepšího mi Ozzy nemohl udělat. Kytaristů se na desce sešlo hodně, ale i muzikanty z rytmických sekcí potěší, že na desce hrají a také se na ní autorsky podíleli baskytarista Robert Trujillo z kapely Metallica a bubeník Foo Fighters Taylor Hawkins, který bohužel letos v březnu zemřel.

Až budou hudební časopisy na konci roku 2022 hodnotit nejlepší rocková alba roku, tak se tam jistě objeví řada kvalitní muziky. Ale já sám pro sebe už mám o vítězi rozhodnuto!