Moje babi mlynářka, ročník 1923, pekla chleba každých 14 dnů. Asi tři, čtyři dny se jedl "čerstvý". Ale většina se rozřezala na krajíce a dala do jutových pytlů, které se přivázaly na dlouhé špagáty (kvůli myším) pod krovy pod střechou. Pak se tvrdé krajíce lámaly a namáčely do bílého kafe z cikorky, nebo do mléka.

Pamatuju i prababi. Ta vzpomínala, že teď je dobře. Ale že za její báby a jejích rodičů, když tady táhnul Napoleon, že se mouka mlela z žaludů. Kdybychom to někdy dělali, tak že se taková mouka musí spařit vařící vodou, nechat vyschnout a pak teprve použít. Jinak bude trpká a hořká.

Spoustu mi toho navykládaly. Jo, máme se teď a tady moc dobře... A nevážíme si toho.