Dívka co milovala světla - 1. část

Jemná bledá tvář dívky, která se honosila černýma hlubokýma očima, se dívala na oblohu problikávající ve střešním okně mezi prorostlými větvemi stromů. Černé vlasy, sčesané do stran, hlavně tak, aby jí nepřekážely ve výhledu na žluté světlo, se vlnily ve větru vycházejícím z pootevřeného okýnka u řidiče. Její plné rty, stisknuté pevně a netrpělivě, se třásly nadšením. Černé triko s křišťálovou pyramidou a paprskem světla tříštícím se na dalších nespočet barev.

Nezáleželo na tom, že triko bylo od nějaké kapely, kterou nestihla zažít, ale všichni jí říkali, že by si je určitě oblíbila, ale na tom, že mohla nosit všechno to světlo, vyjádřeno už ve vybledlém motivu. Sledovala svit venku a na její tváři se objevil široký úsměv.

Její matka, milá a starostlivá dáma, sedící za volantem na ni promlouvala. Snažila se dostat do jejího vnímání, zatímco se na ni dívala v zrcátku. Omámená můra, okouzlená světlem jara jí nevnímala, stejně jako starší dáma nevnímala silnici. Její občasné pohledy byť za bílého dokonalého dne, rozhodně stačit nemohly.

Silnice byla prázdná, naprosto bez provozu, ale plná popadaného listí. Matka se nebála, že by do nich někdo vrazil, takže když se do cesty vloudila srna, prvně si neuvědomila, že v cestě jejich starému, už otlučenému autu bez pořádných pásů a airbagů stojí nějaká překážka. Oblohu v krátké vteřině pohltila tma a dívka se odpoutala od svého omámení. Shlédla dolů, na silnici, kterou měla pozorně sledovat její matka a hlasitě vydechla.

Zvíře s hnědou srstí, leskle zdravou a obstarávanou, jako vlasy spolužačky, u které si dívka nikdy nemohla rozpomenout na jméno, se spásalo na zelených listech, na které by si nikde jinde než na silnici nepřišlo. Slunce, ostré a upoutávající dívčinu pozornost padalo na srnčí kožich, odráželo se a dávalo zvířeti okouzlující plášť, jakousi svatozář.

Matka se podruhé podívala na silnici, až v tu chvíli jí napadlo, že zvíře vlastně vůbec stojí v cestě a v panice ze srážky strhla volant. Donutila tak auto, ve kterém se snažila svou jedinou dceru doručit na místo, kde by jí mohli pomoct od jejích slabých chvilek, prudce zatočit do levé strany. Hlasitě křičela, její tělo sebou zmítalo pod pásem, zatímco její dcera špatně připoutaná a očima pevně upoutanýma na vyplašené srně se z jedné strany auta vydala neskutečnou rychlostí na druhou.

Nevydala ani hlásku, neodvážila se podívat jinam, než na ve světle se koupající zvíře. I ve chvíli, kdy už projížděli kolem něj. Mizelo za nimi a v krátké vteřině, se auto zastavilo o jeden ze stromů, postavených na kraji lesní cesty. Dívčiny ruce instinktivně vletěly před její obličej. Zastavily její tvář od nárazu do sedačky spolujezdce. Kůstky v jejích rukou popraskaly a její hlava udeřila do kloubů.

Matka už takové štěstí neměla. Její pás ji v několika vteřinách neovladatelné jízdy škrtil, jako šibeniční provaz a ve chvíli kdy prasknul, což se stalo ještě předtím, než se dívce zlomilo několik prstů, její hlava sebou trhla, zablokoval se jí krk, na což v tu chvíli myslela, jako na nepříjemnost, která jí bude druhý den vadit, teprve potom se čelem napřed zřítila do volantu. Její lebka praskla jako meloun a na palubní desku vyletěly její poslední myšlenky.

Svět se zastavil, dívka se odtáhla od sedačky, která jí k sobě táhla silou neodolatelné gravitace. Její tvář byla zakrvácená, škrábla se o několik prstýnků, které hrdě nosila na rukou, až jí tmavá slizká tekutina stékala do očí a mísila se se slzami. Naklonila se, aby viděla na svou matku, kterou neskonale milovala, přesně tak jak jen dcera může svou matku milovat.

„Mami?“ vyřkla těžké oslovení. Z úst jí přitom padaly sliny, do koutků se jí loudila rychle schnoucí krev. Uvědomovala si, co se stalo, viděla už přece dost mrtvých zvířat a nebyla žádné dítě. Zrovna nedávno jí bylo šestnáct, už plánovala to, jak se odstěhuje, kdyby nebylo světel, ale stejně jí chvíli trvalo, než jí úplně došlo, že její matka leží mrtvá.

„Mami?“ zeptala se znovu. Její hlas byl nejistý, třásl se jako ona samotná, která se nadzvedávala ze sedačky. Ani netušila, jak moc balancuje s pádem k tělu své matky. Podívala se přes čelní sklo, roztříštěné na tisíce kousíčků, přímo na kůru stromu potřísněného nepatrnou sprškou krve.

Naklonila se a bolavou levou rukou, dotkla se tuhého ramene své matky. Ta se na oplátku ani nepohnula. Dívce to pomalu začalo docházet, nebyla hloupá, jen poblouzněná a otočila se na druhou stranu, aby se na ni nemusela dívat. Pravou ruku položila na dveře, které by se pokusila otevřít, kdyby se jí podařilo rozevřít pěst. Bolest, která ji zachvátila, když se o to sama pokusila, jí projela až do konečků prstů na nohou. Vykřikla a svěsila ruku vedle sedačky. Na chvíli zavřela oči, jen aby vše, co se stalo, vstřebala.

Pár minut jí trvalo, než zase otevřela oči, celou dobu brečela a začínala jí bolet hlava. Znovu ji nadzvedla ze sedačky, která v šroubech začala povolovat a nepatrně sjížděla proti rozbitému čelnímu sklu, které ještě kupodivu zůstávalo v rámu. Protočila se, levou rukou, která jí zbývala, jako jediná použitelná šáhla po plastové klice. Povolila mechanismus a dveře zeleného auta se otevřely.

Slabé sluneční světlo jí zasvítilo do tváře, oslnilo ji a na tváři jí vykouzlilo úsměv, alespoň na pár vteřin. Slyšela, jak se přední kola auta protáčí. Viděla, že se nachází možná metr nad zemí, ale ani tak, jí to nezabránilo v tom, pokusit se vystoupit. Prvně vyhodila své nohy, v dlouhých černých džínech s dírami na kolenou. Houpaly se ve vzduchu, právě jako ona kola auta a když se pustila rámu auta a sedačky, o kterou se opírala, její tělo se zřítilo do příkopu plného listí a polámaných větví, nemluvě o několika přejetých zvířatech, které měl někdo tu odvahu stáhnout zpět do lesa.

Když padala, tak vyjekla, ne ze strachu, ale z překvapení, kterých v tu chvíli nebylo pomálu. Cestou se schoulila do klubíčka, kryla si hlavu polámanýma rukama a snažila se zabránit tomu, aby se jí stalo to, co její matce. Ležela na listí, na polámaných větvích a dívala se k sluncem prosvícené obloze. Žasla nad tím, jak krásné světla byla a jak se vlnila ve stínech korun stromů.

Nad ní se ozývalo mlaskání, povědomé a přesto naprosto nové. Pohlédla na vrchol příkopu, ve kterém leželo auto s její matkou a spatřila kouzelné zvíře, srnu, která mohla za onu nehodu. Dívka natočila hlavu na jednu stranu, srnka jí napodobila a slunce se na vteřinu odráželo z jejích očí. Dívka chtěla něco říct, ale samým okouzlením ze sebe dostala jen slastný výdech.

Srna se otočila a rozběhla do vzdálené části lesa. Dívka zůstala samotná v příkopu, kola na autě se přestala točit a všechno utichlo. V lesíku už zdánlivě byla jen ona a sluneční paprsky, pomalu se ploužící k západu.

Ležela, s mírným otřesem mozku, pozorovala oblohu až do chvíle, kdy se jasné žluté slunce nezměnilo na rudé, a v lese nenastala tma, teprve potom vstala a začala se škrábat z příkopu.

Naposledy se otočila za svou matkou a bez jediného spojení se světem se vydala stejným směrem, kterým původně jely. Spěchala a ohlížela se, jen aby se ujistila, že jí nevolá její jediný člen rodiny, kterého znala. Už nezavolala a dívka mohla dál spěchat zpod stromů, aby se konečně podívala na první hvězdy.

---

Místo, kam dívka milující světla mířila, nebylo tak daleko, jak si původně myslela. Šla tam, jen protože jí řekli, že jí tam pomůžou. Nevěděla, co taková pomoc má být, ale nevadilo jí to, protože si mohla užívat cestu plnou magických hvězd. Zhluboka dýchala lesní vzduch, chladný až tak, že jí to nutilo se nějak zahřívat. Třela si ruce o ramena a sbírala nepatrné špetičky tepla.

V hlavě se jí hemžily myšlenky na to, jak moc se její život se zálibou ve světlech změnil. Trápilo ji, co se stalo její matce, ale už nemohla udělat nic, aby jí pomohla. Mohla jen jít dál a dívat se na světla, která se měnila každou vteřinou. Bylo to pro ni jako kouzlo, její oči slzely z neustálého přívalu záblesků a smutku, co prožívala, ale to jí nevadilo. Utírala si tváře dlouhými černými rukávy a snažila se radovat ze svých světel.

Smutek převládal, ač se to dívce zdálo jako nesmysl. Světla pro ni už dlouho měla v jejím srdci zvláštní místo, ale jak se zdálo, tak její matka pro ni znamenala víc. Vzpomínala si na ty nádherné jiskry v jejích očích a blyštivě bílé zuby. Začala plakat a odvrátila pohled od oblohy.

Když opět ovládla své pocity, podívala se, kam vlastně mířila, jen aby zjistila, že se ocitla na kraji města s pouličními lampami svítícími modrou barvou. Nedívala se po vysvětlení, jen obdivovala takový zvláštní úkaz, který předtím nikde moc neviděla.

Město modrým světlem získalo zvláštní nádech. Chladný a sympatický. Domy šeptaly své písně a žluté světlo z pokojů nádherně splývalo s blankytnými světly ulice. Dívka se obdivně dostávala hlouběji do města, zvedala hlavu ke zdobeným kovovým lampám a obdivovala jejich záři. Cítila se zvláštně, protože jí to připomnělo to, jak zvláštní pro všechny ostatní vždy byla.

Byla zvláštní, věděla to a usmívala se nad pomyšlením, že si nad ní někdo láme hlavu. Cítila se, jako by do svého světa nepatřila a dokud měla svou matku, tak ten pocit neměl takový význam. Ovšem v momentu, kdy vkročila do kouzelného městečka s kouzelnými pouličními světy, tak poznala, že opravdu do obyčejného vágního světa nepatří. Její pravá ruka, na které stále nemohla povolit prsty, se zvedala společně s levou a dotýkala se světel. Ta se vsakovala do její kůže a dovolila jí zářit, jako víle, jako andělu. Šla dál.

Až se dostala do dlouhé pestrobarevné ulice. Jako můra, jako stín se vloudila do uličky světel mezi lidi, kteří na ni jen podiveně hleděli. Sledovali její sevřené ruce, křečovitě se třesoucí bolestí, kterou dívka už dávno nevnímala. Dívali se na její tvář, potřísněnou krví a zmateně odvraceli zrak. Dívka šla dál, za něčím, co jí fascinovalo víc, než bledé hvězdy a to za neonovými nápisy. Chtěla se jich dotknout, ale byla příliš malá na to, aby dosáhla.

Mlčela, když se jí ptali, co se jí stalo. Když se snažili získat její pozornost, dívala se přes ně, jako by tam vůbec nebyli. Jen párkrát zachytila jiskru v nádherných lidských očích. Chytali jí za ramena a třásli s ní, jako by se jí snažili probrat, ale dívka byla vzhůru, jen pro ni nic jiného než světla v tu chvíli nemělo cenu.

Nějaká dívka, vzala zraněnou za ruce a pomohla povolit bolestivé sevření. Prsty nebyly zlomené, nebo ne tak, aby jí to bránilo v dalším pohybu. Zachránkyně se malé můře podívala do očí a cosi jí pošeptala. Zatáhla ji dovnitř, do budovy, u které se snažila dotknout neonového světla.

Protlačila ji přes lidi až k baru, posadila na židli a sedla si vedle ní. Křičela na barmana, aby jí podal hadru a zavolal sanitku. Barman jí podal hadru a na stůl položil pevnou linku. Můra se otáčela za světly, která lítala po stropě a celé místnosti. Vydechovala úžasem a přestávala patřit do světa, kde se narodila.