V sezóně 06/07 United bojovali o anglickej fotbal trůn s Mourinhovou Chelsea. A souboj to byl napínavý. Ne sice až do posledního zápasu, nicméně i tak se bylo na co dívat...
V tu dobu se spící obr z Manchesteru pomalu probouzel a chtěl narušit hegemonii Londýna z posledních let. Přestavba posledních let (v níž se toho hodně nepovedlo, neb ostatním fanouškům asi jména jako Kleberson, nebo Djemba-Djemba v paměti neutkvěla) už se zdála, že finišuje. United disponovali dvěma světovými ofenzivními talenty v podobě Rooneyho a Ronalda, okolo kterých hodlali svůj kádr stavět. Manažer Ferguson jim důvěřoval natolik, že byl dokonce ochoten se vzdát i holandskýho snajpra Ruuda Van Nistelrooye, se kterým byli poslední půlrok jeho kariéry v United problémy. A světe div se, nepřivedl za něj (k nelibosti mnoha fans) náhradu! Svým talentům dokonce věřil natolik, že jedinou posilou se stal záložník Michael Carrick z Tottenhamu Hotspur, o kterém se sice referovalo jako o inteligentním záložníkovi s dobrým čtením hry a rozehrávkou, panovali ale pochybnosti o tom, jestli má požadovanou kvalitu hodnou anglického velkoklubu. V průběhu následujících sezón se ukázalo, že Fergie měl v tomhle případě vynikající odhad a Carrick se spolu s Paulem Scholesem stali naprosto dominantní dvojicí ve středu zálohy a pomohli United k mnoha velkým vítězstvím.
Sezónu United rozehráli ve velkým stylu. Doma smázli Fulham 5:1 a duel byl rozhodnut v podstatě za 15 minut, protože domácí tou dobou vedli už 3:0 po gólech Rooneyho, Sahy a vlastního góla Pearce. Vyhráli i následující 3 duely a rychle se uhnízdili na vrcholu tabulky. Po nich sice přišla porážka s Arsenalem a překvapivá remíza v Readingu, pak ale United navázali další šňůru vítězství v počtu 7 a do konce roku prohráli jen jeden jediný zápas ve West Hamu.
Chelsea se sice držela v závěsu, ale až na dvě kola v první třetině soutěže je před sebe United nepustili. K tomu Red Devils předváděli místama naprosto famózní fotbal, na kterej rád vzpomínám do dnes. V sezóně bylo tolik skvělých utkání, na který by se dalo vzpomínat, že by to bylo materiálu na možná 15 dalších článků. Pro mě osobně zůstává z čistě fotbalovýho hlediska tenhle ročník tím nejlepším možným do dnes...
Jedinou kaňkou sezóny byla porážka ve finále FA Cupu ve Wembley po souboji (s kým jiným) než s Chelsea. A bolela i odveta semifinále LM s italským AC Milan. Zvlášť po dramatickým prvním zápase na Old Trafford, který domácí vyhráli díky gólu Rooneyho v nastaveným čase 3:2.
Zpět ale k ligovýmu utkání u odvěkýho rivala z Liverpoolu na Anfield Road, který se odehrál v březnu roku 2007. Někteří komentátoři duel pro United nazvali jako "Překročení mistrovského rubikonu". United totiž měli za zády Chelsea a věděli, že na konci sezóny je kromě těžkých utkání v Champions League čekali tři venkovní květnový zápasy za sebou. Konkrétně v Evertonu, na City of Manchester Stadium proti městskýmu rivalovi a na Stamford Bridge proti Chelsea. Proto bylo extrémně důležitý si udržovat náskok a odstup. United zkrátka potřebovali i z mentálního hlediska duel zvládnout. A věděli, že je na Anfield Road čeká peklo, kterýho se ostatně dočkali...
Celý zápas byli United pod domácím tlakem. Zachraňovat je musela pozorná defenziva a několikrát i sám Edwin Van Der Sar. Zvlášť v poslední desetiminutovce, ve který obdržel červenou kartu Paul Scholes za oplácení. Liverpool držel míč častěji na svých kopačkách, přestřílel United 15:6 na střely, vyhrál 12:2 na rohy, měli víc přihrávek, měli víc doteků s míčem. Zkrátka United, kterým v zápase nic nevycházelo a za celý zápas trefili bránu soupeře všehovšudy třikrát (a z toho dvakrát v poslední šanci zápasu a vlastně jenom kvůli tý jedný jediný akci a minutě tenhle post vznikl), nevypadali vůbec dobře. Nebyl to zkrátka jejich zápas a od 60. minuty asi všichni fanoušci Ďáblů doufali alespoň v remízu. Po červený kartě z 86. minuty to už pak byla čistá zoufalá snaha dostat míč z vápna.
Jenže fotbal se hraje do tý doby, než pískne rozhodčí konec zápasu. A málokde to vědí v historii Premier League tak dobře, jako v červený části Manchesteru. A kolikrát stačí málo. Jedna jediná akce. Kousek štěstí. Nějakej ten odraženej míč. A to přesně se stalo v poslední minutě normální hrací doby na Anfield Road.
Ryan Giggs se při ojedinělým útoku dostal ze strany k vápnu soupeře a byl u toho potažen za dres, čehož dokonale využil, rozhodil ruce a dožadoval se faulu. Graham Poll mu vyhověl a United získali na konci zápasu standartku v nebezpečném prostoru. Protože ale hráli v oslabení, do útoku se zrovna nehrnuli. Do vápna proti osmi bránícím hráčům domácích poslali jen 3 obránce - Ferdinand, Vidic a O'Shea a jednoho útočníka v podobě Louise Sahy. Standartku navíc rozehrál Ronaldo skákavým projektilem přímo na bránu domácího golmana Reiny, který se jinak ve druhý půli snad nepotkal s míčem a ten pod tlakem Sahy nečekaně chyboval. Neudržel totiž míč, který se odrazil na hranici malýho vápna přímo k Sheasymu (O'Shea) a ten zcela nečekaně zavěsil "pod víko" přímo před zraky The Kopp, tedy nejslavnější tribunou na Anfield Road, kde se pravidelně schází skupina nejvěrnějších příznivců Liverpoolu.
In your face, scousers!
Do dnes mám z toho momentu jako příznivec Man United husí kůži. Jasně, je to v podstatě řadovej ligovej zápas. United získali "jen" 3 body do tabulky. Ale věrnej fanoušek jakýhokoliv fotbalovýho klubu jistě dobře chápe, co to je, když odchovanec klubu vstřelí gól úhlavnímu nepříteli na jeho stadionu vítěznej gól v posledních minutách zápasu. Někteří to možná nezažijí za celý svůj život. Já měl ovšem to štěstí, že si mě našli Fergieho United. A tak mám podobných zážitků víc. Můžu říct, že to je opravdu pocit k nezaplacení!
Ze zbytku odpoledne si toho, přiznám se, moc nepamatuju, protože pak padla víc než jedna flaška slivovice. Tenhle gól se mnou ale už zůstane navždy (nebo minimálně do stařecký demence).
Hroznej fotbal se skvělým koncem. I tohle bývali United. Pro soupeře asi až otravně často...
Celý zápas zde
:)
@tipu curate
Upvoted 👌 (Mana: 24/84) Liquid rewards.
:D